Nadháňka černé zvěře

Budu vám vyprávět o dvou nadháňkách na černou zvěř našeho Mysliveckého spolku Černá Studnice.
Už dlouho jsem měl v hlavě udělat nadháňku na prasata v jiný termín než obvykle (což je na Štěpána a na Silvestra). Hospodáři se do toho moc nechtělo, ale nakonec jsem dostal souhlas s tím, že si to celé zorganizuji včetně občerstvení, výřadu a věcí s tím souvisejících. Souhlasil jsem! O přípravách už jsem psal v jednom z minulých článků. Teď k samotné nadháňce.

Termín nadháňky byl 9. 11. 2019. Vstával jsem do podzimního deštivého rána. No, nezačíná to zrovna nejlépe, ale jsem optimista, a tak věřím že přestane pršet a vše se povede na výbornou, a i kdyby ne, tak nejsme žádný slečinky.

I když prší jak o život, tak účast je více jak hojná, sešlo se nás na naší myslivecké chalupě celkem pětadvacet, což je na naše poměry počet nevídaný. V honitbě se nám pohybuje celkem asi sto prasat, tak doufáme všichni, že se nám jich podaří pár střelit. Víte, tlak médií, veřejnosti, soukromých zemědělců, chalupářů, ale i místních usedlíků je na nás myslivce (nejen v naší honitbě, ale po celé republice) velký. Všichni chtějí, abychom více černou zvěř lovili, neboť škody touto zvěří způsobené jsou opravdu velké. Ono se to lidem z pohodlí domova dobře říká, ale ulovit prase není jako jít do obchodu koupit si rohlíky, které tam mají vždycky. Prasata jsou nejen výjimečně inteligentní zvířata, ale navíc jsou to „velcí sportovci“, pro které není problém za noc ujít i padesát kilometrů. Tak je to vždy taková loterie udělat na ně společný lov. Jestli v lese, kde budeme provádět lov, budou nebo ne, nikdo na 100% opravdu neví. Ale snažíme se pro redukci černé zvěře dělat maximum. Berte v potaz i to, že myslivost je činnost zcela dobrovolná, není placená a abychom ji mohli provozovat, tak si na ni musíme vydělat. Nájmy za honitby stojí nemalé částky, na které si musíme vydělat – my například platíme ročně třista tisíc nájem!  Krmení a celkový provoz našeho spolku má rozpočet půl miliónu. Všichni chodíme do práce a myslivost děláme ve volném čase, tak si asi umíte představit, jak je to náročné vydělat na tuto činnost peníze a vše skloubit dohromady, rodinu, práci a myslivost. A tak jsem rád, že jsme se dnes sešli v tak hojném počtu.

Přijeli i všichni hosté – kamarádi, které jsme pozvali, tak se snad vše podaří. Po nezbytných formalitách jako je např. kontrola platnosti pojištění, zbrojních průkazů atd. všichni nastupujem před chalupu na místo ohraničené chvojím, kde jak doufám bude na konci dne výřad s ulovenou zvěří. Nastoupili jsme a po krásném zatroubení Otíka Suchomela mladšího na lesnici nás přivítal na nadháňce náš předseda Jarda Kočárek, který po úvodním slovu předal slovo našemu hospodáři Karlovi Pešatovi, který nám sdělil, jaká zvěř bude lovená a pár slov k organizaci.

Po dalším zatroubení jsme se rozdělili do aut a odjeli na stanoviště. Déšť bohužel stále pokračoval, tak je jasný, že vše bude mnohem náročnější! Celkem se bude lovit ve třech lečích, jsem jeden ze dvou závodčích, kteří rozmisťují střelce na stanoviště. V mé skupince je i můj pozvaný kamarád, který myslím patří k největším lovců černé zvěře v Čechách a je to – dovolím si tvrdit – žijící legenda.  Tenhle borec má uloveno a teď poslouchejte dobře – přes 2000 kusů prasat! Ano slyšíte dobře. Né jen že je to excelentní střelec, ale má něco v sobě, co černou zvěř přitahuje.

Jestli na někoho příjdou prasata, tak na Michala a vím určitě, že když přijdou, tak už neodejdou. Samozřejmě záleží, kolik by jich přišlo.

Přeji lovcům lovu zdar a spěchám do tlaku k honcům. Tak začínáme tlačit a po první mlazině si všichni honci můžeme jít převlíknout trenky, né kvůli strachu z prasat, ale kvůli vlhku, neboť jsme mokří na kost.

První leč byla neúspěšná, tak děláme hned druhou, déšť neustává, ale naopak sílí, mokrý už jsou snad i kameny zevnitř. Modlím se, aby padnul alespoň jeden výstřel, to se potom všem vlije do krve adrenalin, tím se zlepší nálada i trochu zahřeje. Ale zatím nic. Druhá leč se blíží ke konci, kloužeme se po kamenech a padlých kamenech stromů a dost často někdo zakleje nebo zanadává při nečekaném pádu. Pomalu začínám propadat panice a zoufalství. Je mi jasný, že mě nikdo při svačině chválit nebude.

Do konce leče zbývá asi dvacet metrů, když najednou bác, ozvala se rána z kulovnice někde z podhřebenu Černé Studnice, kam jsem zaváděl střelce. Najednou se u všech mění jak mávnutím kouzelného proutku nálada a ze skleslých lovců zmizel chlad, zapomněli na mokro a ve střehu čekají co se bude dít a jestli na někoho náhodou nevyběhnou prasata. Neboť když se prasata dají do běhu, tak letí lesem rychle jako pendolíno, nic je nezastaví a musíte být opravdu ve střehu, aby vás nedej bože neporazili. Najednou zase bác – padla druhá rána. Napětí by se dalo krájet, všichni jsou v očekávání, ale nic se neděje, druhá leč skončila.

Sraz je u kozy u krmelce. Tady už čeká hospodářova žena Marcela s občerstvením, které jsem zajistil a které nám ochotně po domluvě dovezla ve stanovený čas. Nechal jsem upéct od mámy a známých buchty, perník a štrůdl, k pití je ve várnicích teplý čaj a kafe dokonce i s mlíčkem a pro některé s dia cukrem, nealkoholické pití a na opečení výborný špekáčky s hořčicí, křenem a chlebem. Dřevo na opékání máme suché schované v pytli, tak není sice problém ho Pepem podpálit, ale oheň hoří jen sporadicky, takovým studeným plamenem a nechce se moc rozhořet, neboť – ať se to zdá neskutečný – prší ještě víc než ráno, a déšť spíše připomíná tropický monzun. Voda z klacků při opékání stéká přes buřty do ohně a ten jen nespokojeně prská a syčí. Většině lovců se buřta opéct nepovedlo, ale nikdo si nestěžuje a zapijí studeného buřta teplým kafem nebo čajem. Všichni totálně promoklí napjatě v tichosti čekají na lovce, kteří byli pod hřebenem a ještě nedorazili. Obrovské kapky nám tlumeně bubnují na rantly klobouků v rytmu podzimního rokenrolu. Najednou se za clonou z dešťových kapek zjevují přicházející silulety lovců. Mezi nima je i Michal a ten mi sděluje, že střelil velké prase. Jen těžko lze slovy popsat moji radost!

Objímám ho, jako kdybych ho léta neviděl a div mu nedám pusu! Zachránil mě. I kdyby na výřadu byl jen tenhle jeden jedinej ulovenej kus, tak už to není propadák, kterých jsme už zažili více než dost! Skupina lovců pohltila Michala, který musí vyprávět, jak se vše událo a my s Oťasem a Karlem jedeme pro prase vyvržené u cesty.

Je to pěknej macek. Po příjezdu k lovcům vydáváme kňoura z auta, aby ho každý viděl. Přejeme Michalovi „lovu zdar!“  a v přátelské atmosféře sděluji všem, že bude ještě jedna leč. Byl to s tím prasetem dobrý tah a tak nikdo ani moc neprotestuje, každý v nitru věří, že bude taky úspěšný. Dodávám ještě do promoklého davu, že tam bude tolik zvěře, že o ní budeme škobrtat. Přejíždíme na druhou stranu hřebene, kde v rychlosti proběhla třetí leč, bohužel v ní nebyla ani štětina, jen jeden zoufalý houbař. Balíme a jedeme na chalupu.

Tam proběhl slavnostní nástup k výřadu a udělení poslední pocty ulovené zvěři. Výřad byl vzorně ohraničen chvojím a v každém rohu plál oheň z louče. Otík započal nástup slavnostním troubením, opět na jedničku! Předseda všem poděkoval za trpělivost, střelci za bezpečnou a přesnou střelbu, Dianě a Svatému Hubertovi za podporu. Mně poděkoval za organizaci a občerstvení. Poté hospodář vyzval úspěšného střelce, aby předstoupil před ulovený kus, kde mu předal úlomek a poblahopřál k úspěšnému lovu.

Poté ještě hospodář poděkoval všem honcům (mezi nimiž byl i on), bez kterých by to nešlo. Nakonec hospodář všem popřál lovu zdar, na což mu samozřejmě všichni sborově odpověděli „zdar!“. A Otík zatroubil opět bravurně halali! Já ještě všechny pozval do vyhřáté chalupy na výborný hovězí guláš.

Nakonec v chalupě došlo i na živou muziku s kytarou a zpěvem v mém podání a kontrabasem a zpěvem kamaráda Petra, který byl s námi jako honec. Konec dobrý, všechno dobré! Nakonec byli všichni spokojený a máme na co vzpomínat. Málem bych ještě zapomněl: na nadháňce s námi byla i jedna skvělá myslivkyně Zuzana, kterou Michal (ten úspěšný lovec) přivezl s sebou a před kterou hluboce smekáme, neboť všechno vydržela jako my chlapi a navíc s námi poseděla a parádně zpívala. Tak oběma děkuji!

Třetí fáze: lov

Dělám myslivost už nějaký pátek, patřím mezi lovce, a tak vím, co to znamená lovecká horečka!

Víte, každý lovec to má asi trošku jiný, ale ve finále stejný. Například u mě je to několik fází. Nejprve totální apatie, to mě lov vůbec nebere a ve svém nitru nechápu, jak můžu něco střelit – je to něco nepředstavitelného a jakoby hodně vzdáleného. V tomto období dělám jiné věci, které co jsou potřeba a které s lovem vůbec nesouvisí. Je to celkem spokojené a klidné období.

Potom je druhá fáze, začínám občas chodit do lesa, třeba obeznávat v brzkém jaru srnce abych věděl, kde se jaký srnec pohybuje a zjistil odstřelové kusy.
Tuhle fázi miluju, pohybuji se probouzející se přírodou a je jedno jestli ráno, v poledne, nebo večer. Ptáci zpívají na plný pecky a po tom bezbarvém, chladném a tichém období zimy je to až neuvěřitelný – ty vůně, barvy, teplo… Mám pocit, že v tomhle období nejvíce žiju, neboť život cítím úplně všude a všemi smysly. Je to radost, štěstí a láska!

Třetí fáze: lov. Začíná to nenápadně, ulovím prvního odstřelového srnce, potom druhýho, třetího a už v tom začínám lítat. V lese jsem skoro pořád, šmejdím po všech možných i nemožných místech a hledám další odstřelové srnce, vstávám ve tři ráno a skoro nespím. Třetí fáze začíná přecházet v totální loveckou horečku. V tomhle šíleným období vůbec nechápu svoje předchozí období, kdy nelovím – je to něco nepředstavitelného a jakoby hodně daleko.

Nekoukám nalevo napravo a zajímá mě jenom lov a slídění po zvěři. Pro tohle období jsou jistá specifika, např. hubnete, neboť na jídlo nemáte ani pomyšlení, vaše partnerka (pokud nějaká ještě je) si myslí, že máte milenku, neboť se spolu téměř nevidíte a že jste pořád v lese vám prostě už nevěří. Jste podrážděný, neboť se vám v lovu přestává dařit – no spíš se už vůbec nedaří a o to víc se snažíte a snažíte a je to marný, je to jako prokletí; kletba která nejde zlomit – stává se z vás fanatik, blázen, cvok, je to strašný období. Myslíte na lov i při věcech, při kterých se to vůbec nehodí, lov je pro vás voda a vy v ní i pod ní plavete a nejde přestat.

A přesně v tomhle období je můj kamarád Oťas. Je zima a Oťas začal chodit na prasata. Ze začátku se mu vůbec nedařilo, byly to prosezené hodiny a hodiny, noc co noc – a když už to vypadalo, že neuloví do konce zimy nic, tak tu smůlu konečně prolomil a střelil první prase – to byla úleva, radost a stav absolutního štěstí. Víte, a v tomhle období si většina partnerek řekne (a bohužel musím konstatovat, že úplně špatně), že už to nekonečné vysedávání v lese zakončí, ale bohužel je to teprve začátek. Na Oťase se konečně usmálo štěstí a toho se musí využít. A tak je v lese každý den a opravdu se mu daří a slovil další dvě prasata. Člověku připadá, že to štěstí už snad nikdy neskončí a ani si nevšimne, že už zase měsíc vlastně nic neulovil. V lese je téměř každý večer a zkrmil tolik krmení, že by ve chlívku v klidu vykrmil dvě dvousetkilogramový prasata.

V období, kdy si začal uvědomovat to zoufalství, kdy neví jak z toho ven a jak přestat mě oslovil, ať si jdu taky sednout, aby byla větší pravděpodobnost úspěchu. A tak jsem mu vyhověl a šel si sednout. Víte ani jsem nějak netoužil ulovit prase, protože je okolo tolik obštrukcí, do kterých se mi momentálně vůbec nechtělo. Může to začít např. špatnou střelbou, poté nekonečnou dohledávkou s čelovkou a když se to náhodou podaří, tak je nutné zajistit vzorky a dovézt je na veterinu, čekat na výsledky, potom prase stáhnout, rozbourat a vykostit, udělat balíčky pro náš spolek na vaření…

No, v tomto rozpoložení jsem si šel sednout, v termosce čaj s kapkou rumu (jen kvůli vůni) a bohatou svačinu, kdyby byl hlad. Sedím ve spacáku na kazatelně už asi tři hodiny a na krmeliště přišla za tu dobu jen srna. Najednou slyším v dálce zuřivě štěkat psa. Už jdou, říkám si, jsem ve střehu, ale nic se neděje. Po další hodině mi připadalo, že z nedaleké mlaziny slyším, jak si povídají prasata, ale jen chvilku, potom je zase klid. Mám od začátku, co sedím, špatný vítr, fouká ode mě k vnadišti, jediná šance by byla střílet z pravého okýnka směrem k mlazině, ale bohužel nejde otevřít.

Vzdávám se naděje, že něco ulovím a vlastně mi to nevadí. Píšu si s hospodářem, který přes zimu jezdí autobusem a momentálně má dlouhou chvíli. Zavírám okýnko v kazatelně a začínám svačit. Dost nahlas cvaknu čudlíkem na termosce, abych si mohl nalít čaj. Okamžitě se zamlžila okna, no co, stejně není na co koukat. Z igeliťáku, který dělá příšerný rámus vybaluju chleba se sýrem a baštím a baštím. Po řádné svačině rukou stírám zamlžené okno a nevěřím svým očím – na krmelišti jsou čtyři prasata!

Jsem v klidu, počítám s tím, že stejně zdrhnou, protože okýnko při otvírání dělá rámus anebo mě zradí vítr. Nic z toho se nestalo, no tak se nedá nic dělat a já musím střílet. Mířím na černý flek, neboť nemám ještě nočák a mačkám spoušť. Padla rána, jedno sele kvíklo a jsou pryč. Balím věci a jdu na nástřel, kde nacházím kousíček střeva a barvy. A sakra, rána na měkko, to je v řiti, říkám si. Jdu po barvě asi sto metrů a prase stále stoupá do kopce a mírně barví. Stoupá strmě vzhůru, že to ani nevypadá, že by mu něco bylo – i když samozřejmě je. Tak po dohodě s hospodářem nechávám dohledávku na druhý den. Oťas mi chtěl pomoct s dohledávkou, ale je rád že nejdeme, prý promrznul, má toho dost a těší se domů.

Druhý den asi po kilometru dohledáváme se psem úspěšně sele. Děkuji Dianě a Hubertovi. Seleti se omlouvám za způsobnou bolest.

Lesu lovu zdar!

Kategorie: Z lovecké brašny

Myslivecký ples 18. 1. 2020

Zveme vás v sobotu 18. ledna od 20:00 v sále Parkhotelu na myslivecký ples.

  • K poslechu a tanci hraje Universal Band.
  • Připravena je myslivecké kuchyně i bohatá tombola.
  • Vstupné: 200 Kč.
  • Prodej vstupenek: p. Svátek – tel. č.: 604 952 039.
Myslivecký ples 2020
Kategorie: Pozvánky a akce

Dvě jednou ranou

Co mě se zase včera stalo!

Přes den jsem makal s motorovou pilou a když jsem skončil, tak jsem posbíral chvojí ze smrku, abych měl větve na výřad k sobotní nadháňce na černou zvěř. Přijel jsem domů, beru si flintu a zelený hadříky na sebe a jedu vyznačit sprejem místa, kde budou stát střelci až potlačíme v sobotu zvěř. Ještě beru psa, aby se vylítal.

Cestou vykládám chvojí u myslivecký chalupy. Pouštím psa a vykládám větve – než jsem je vyložil, tak mi to psí ovado zase vzalo čáru. Já se z toho psa fakt podělám, říkám si v duchu a jedu sám značit ty stromy, flintu mám s sebou, kdyby náhodou. Značím, stříkám sprejem a škobrtám o kameny, kterých tady je asi milión, začíná se stmívat a mě chcípnul telefon, tak si nemůžu ani posvítit. No nemusím asi ani vyprávět, jaká byla cesta zpátky za úplné tmy k autu, masakr!!! Ať žije myslivost.

Jedu domů a stavuju se u kámošky na kafe😉. Kolem půlnoci jedu domů. Ještě se jedu podívat na vnadiště, jestli tam už byli prasátka, na které jsem dneska chtěl jít. Nevěřím svým očím, prasata tam jsou a vůbec jim nevadí, že na ně svítím dálkovejma světla. Beru flintu, vystupuju z auta a nenápadně obloukem jdu k čuníkům, kteří nerušeně hodujou. Na dobrém místě opírám flintu o strom, přes puškohled pozoruji selata, která jsou parádně nasvícená, chodí bez bachny, znám je – už jsem před čtrnácti dny jedno slovil. Chvíli se kochám a pak jedno vybírám, mám čas, tak s ránou nepospíchám. Už už chci zmáčknut spoušť a najednou mi tam vlezlo jiný prase – je blíž, tak střílím na něj. Po ráně s z prasete zakouřilo a zůstalo v ohni, čtyři zbylá prasata berou roha.

Jdu pro auto. Když nastupuju, tak vidím jak k tomu seleti jde liška – tak zase potichu vystupuju, opírám flintu o břízu a táhnu s liškou. Jenže to není liška, ale můj pes – kde s tady vzal, fakt nevím. Jedu s autem k seleti, motor nevypínám, abych si posvítil. V reflektoru světel jdu pro úlovek. Pes zmizel v lese, bojí se mě, myslím si. Chci si vzít úlomek z břízy, která je nejblíže, ale ta bříza nemá kmen vůbec bílej, ale spíš tmavej, to je divný. Shýbám se k bříze a nevěřím svým očím – kmen je od čerstvé barvy. Já postřelil asi druhý prase, na které jsem mířil prvně. Tak to mě čeká ještě dlouhá noc s dohledávkou. Jdu do lesa s baterkou v ruce po barvě, který tady je dost. Ze tmy ke mě vyšel můj pes, který mě dovedl k druhému seleti!

Huberte, Diano děkuju!!!

Kategorie: Z lovecké brašny

Přivezení chladícího boxu

Náš myslivecký spolek řeší problém s černou zvěří, která se u nás vyskytuje stále častěji. Problém je v tom, že se samozřejmě uloví i více kusů a každý kus musí být vyšetřen, ale když ulovíte třeba kus černé v pátek odpoledne, tak na výsledky vyšetření musíte čekat do středy, bez vyšetření nesmí být kus zpracován.

Když je léto tak jste bez chladícího boxu nebo chladící místnosti nahraný.

Proto jsme se dohodli, že je již nutností si takovou chladící místnost pořídit. V neděli jsme si jeli až do Plzně pro zánovní chladící místnost, kterou jsme objevili mezi inzeráty.

Dnes jsme řešili problém, kam ji umístit a proto jsme  museli v naší stodole bourat, řezat a vrtat, aby byla kam umístit. Vše se zdárně podařilo a první etapa je za námi. Příště ji ještě musíme postavit a zprovoznit. Práci jsme si zpestřili luxusní svačinkou ohřátou v naší udírně.

Všem zúčastněným mockrát děkuju! 

Rozvoz výlisků z moštárny

Dnešní den jsme s naším mysliveckým hospodářem Karlem Pešatou zasvětili dovozu a rozvozu jablečných  výlisků z Lažanské moštárny.

Vyprázdnili jsme vrchovatý kontejner výlisků lopatami do našeho vleku a poté rozvozili  traktorem po naší honitbě. Výlisky jsou pro zvěř přínosem vitamínů a lehce stravitelnou potravou, kterou si vyhrabávají i pod vysokou vrstvou sněhu. Jak už jsem se zmiňoval, zvěř se v naší honitbě vyloženě  těší na zimu, neboť je o ní více jak královsky postaráno.

Kategorie: Ze života myslivců Tags: Štítky:

Zpráva ze Svatohubertské mše

Jako již poněkolikáté se na myslivecké chalupě ve Smržovce pořádala 25. 10. 2019 slavnost  k poctění památky patrona všech myslivců a lovců sv. Huberta.

Příznivci myslivecké kuchyně si přišli na své. Od 15:00 do 20:00 hod se podávala zvěřinová polévka s celestýnskými nudlemi zahuštěná jíškou z másla, po které následoval buď muflon s famózní švestkovou omáčkou a karlovarským knedlíkem, nebo kančí pečínka se zelím a také knedlíkem, byť tentokrát houskovým. Domů si mohl každý koupit šišku zvěřinové sekané. Vše jako vždy chutnalo báječně a převelice!!!

Od 17:00 proběhla v kostele sv. Archanděla Michaela Svatohubertská mše, která se koná ve  spolupráci s Okresním mysliveckým spolkem Jablonec nad Nisou.

Byl jsem se jen krátce na mši podívat, neboť jsem ji nikdy neviděl a byl jsem proto zvědav. Musím říci, že jsem byl velice mile překvapen. Kostel nevypadá dobře jen zvenčí, ale i zevnitř. Byl jsem v kostele naposledy asi před pěti lety a vnitřní  neútulné prostory na mě působily chladným až sklíčeným dojmem. Za to teď je to velice pěkné a důstojné místo a mile mě to překvapilo. Na mši jsem byl jen krátce, ale musím říci že to byl moc pěkný zážitek. Před oltářem byla naaranžovaná jelení hlava, která měla mezi parožím kříž, vypadalo to krásně – až mysticky. Mše začala troubením na lesní rohy a sborovým zpěvem z kůru, opravdu krásný zážitek! Po té se ujal slova farář, pronesl  krátkou modlitbu k Bohu a poté vyzval přítomné, aby se posadili. Farář  pěkně mluvil o soužití člověka s přírodou a o myslivcích, kteří k přírodě mají nejblíže. A tak s dobrým pocitem u srdce jsem odcházel zpět na naší mysliveckou chalupu.

Video z Hubertské mše – část první
Video z Hubertské mše – část druhá

Samozřejmě že přípravy v kuchyni na slavnosti probíhají už několik dní předem. Musí se připravit a naložit maso, začít vařit vývar, péct sekanou, jsou to hodiny a hodiny práce, aby vše dopadlo opravdu dobře. Za to patří velký dík  našemu předsedovi Jardovi Kočárkovi, který velí kuchyni a velí jí dobře! Ale samozřejmě že díky patří také ostatním členům, bez kterých by to také nešlo.

Chlapi díky!!!

Myslivosti zdar!

Kategorie: Ze života myslivců Tags: Štítky:

Výroba siláže

1 Comment

Jako již tradičně v tuto dobu proběhla 16.10. 2019 brigáda na výrobu siláže pro přikrmování zvěře v zimním období.

Strouháme, drtíme, sypeme, mícháme a vše nakonec  našlapeme do sudů nebo speciálních mini-silážních domečků, kde necháme vše projít kvasným procesem a zhruba okolo Vánoc začínáme přikrmovat.

Troufám si tvrdit, že v naší honitbě je o zvěř tak dobře postaráno, že se vyloženě těší na zimu, neboť co se týče pestrosti stravy, tak zima vyhrává! To máte: siláž, oves, sladovnický květ, sušené pečivo, vitamíny, seno, jablka, řepu, mrkev a jiné pochutiny – tak vypadá zimní meníčko v našem revíru.

Samozřejmě, že se naše maximální péče a nasazení promítají do kvality trofejí, ale i kvality zvěřiny. V našem horském revíru není výjimkou ulovit srnčí zvěř po vyvrhnutí vážící přes dvacet kilogramů. Tyto skvělé výsledky nejsou jen kvalitní péčí, ale i dobře provedeným průběrným odstřelem. Nebojíme se lovit slabou holou zvěř, neboť máme na paměti, že jen silná srna může mít silné srnče.

Jsem velice rád,že jsem součástí této výjimečné party skvělých lidí, které k sobě poutá láska k přírodě! Na těchto stránkách vás budu průběžně informovat o naší činnosti.

Lesu zdar!

Kategorie: Ze života myslivců Tags: Štítky: