Dělám myslivost už nějaký pátek, patřím mezi lovce, a tak vím, co to znamená lovecká horečka!

Víte, každý lovec to má asi trošku jiný, ale ve finále stejný. Například u mě je to několik fází. Nejprve totální apatie, to mě lov vůbec nebere a ve svém nitru nechápu, jak můžu něco střelit – je to něco nepředstavitelného a jakoby hodně vzdáleného. V tomto období dělám jiné věci, které co jsou potřeba a které s lovem vůbec nesouvisí. Je to celkem spokojené a klidné období.

Potom je druhá fáze, začínám občas chodit do lesa, třeba obeznávat v brzkém jaru srnce abych věděl, kde se jaký srnec pohybuje a zjistil odstřelové kusy.
Tuhle fázi miluju, pohybuji se probouzející se přírodou a je jedno jestli ráno, v poledne, nebo večer. Ptáci zpívají na plný pecky a po tom bezbarvém, chladném a tichém období zimy je to až neuvěřitelný – ty vůně, barvy, teplo… Mám pocit, že v tomhle období nejvíce žiju, neboť život cítím úplně všude a všemi smysly. Je to radost, štěstí a láska!

Třetí fáze: lov. Začíná to nenápadně, ulovím prvního odstřelového srnce, potom druhýho, třetího a už v tom začínám lítat. V lese jsem skoro pořád, šmejdím po všech možných i nemožných místech a hledám další odstřelové srnce, vstávám ve tři ráno a skoro nespím. Třetí fáze začíná přecházet v totální loveckou horečku. V tomhle šíleným období vůbec nechápu svoje předchozí období, kdy nelovím – je to něco nepředstavitelného a jakoby hodně daleko.

Nekoukám nalevo napravo a zajímá mě jenom lov a slídění po zvěři. Pro tohle období jsou jistá specifika, např. hubnete, neboť na jídlo nemáte ani pomyšlení, vaše partnerka (pokud nějaká ještě je) si myslí, že máte milenku, neboť se spolu téměř nevidíte a že jste pořád v lese vám prostě už nevěří. Jste podrážděný, neboť se vám v lovu přestává dařit – no spíš se už vůbec nedaří a o to víc se snažíte a snažíte a je to marný, je to jako prokletí; kletba která nejde zlomit – stává se z vás fanatik, blázen, cvok, je to strašný období. Myslíte na lov i při věcech, při kterých se to vůbec nehodí, lov je pro vás voda a vy v ní i pod ní plavete a nejde přestat.

A přesně v tomhle období je můj kamarád Oťas. Je zima a Oťas začal chodit na prasata. Ze začátku se mu vůbec nedařilo, byly to prosezené hodiny a hodiny, noc co noc – a když už to vypadalo, že neuloví do konce zimy nic, tak tu smůlu konečně prolomil a střelil první prase – to byla úleva, radost a stav absolutního štěstí. Víte, a v tomhle období si většina partnerek řekne (a bohužel musím konstatovat, že úplně špatně), že už to nekonečné vysedávání v lese zakončí, ale bohužel je to teprve začátek. Na Oťase se konečně usmálo štěstí a toho se musí využít. A tak je v lese každý den a opravdu se mu daří a slovil další dvě prasata. Člověku připadá, že to štěstí už snad nikdy neskončí a ani si nevšimne, že už zase měsíc vlastně nic neulovil. V lese je téměř každý večer a zkrmil tolik krmení, že by ve chlívku v klidu vykrmil dvě dvousetkilogramový prasata.

V období, kdy si začal uvědomovat to zoufalství, kdy neví jak z toho ven a jak přestat mě oslovil, ať si jdu taky sednout, aby byla větší pravděpodobnost úspěchu. A tak jsem mu vyhověl a šel si sednout. Víte ani jsem nějak netoužil ulovit prase, protože je okolo tolik obštrukcí, do kterých se mi momentálně vůbec nechtělo. Může to začít např. špatnou střelbou, poté nekonečnou dohledávkou s čelovkou a když se to náhodou podaří, tak je nutné zajistit vzorky a dovézt je na veterinu, čekat na výsledky, potom prase stáhnout, rozbourat a vykostit, udělat balíčky pro náš spolek na vaření…

No, v tomto rozpoložení jsem si šel sednout, v termosce čaj s kapkou rumu (jen kvůli vůni) a bohatou svačinu, kdyby byl hlad. Sedím ve spacáku na kazatelně už asi tři hodiny a na krmeliště přišla za tu dobu jen srna. Najednou slyším v dálce zuřivě štěkat psa. Už jdou, říkám si, jsem ve střehu, ale nic se neděje. Po další hodině mi připadalo, že z nedaleké mlaziny slyším, jak si povídají prasata, ale jen chvilku, potom je zase klid. Mám od začátku, co sedím, špatný vítr, fouká ode mě k vnadišti, jediná šance by byla střílet z pravého okýnka směrem k mlazině, ale bohužel nejde otevřít.

Vzdávám se naděje, že něco ulovím a vlastně mi to nevadí. Píšu si s hospodářem, který přes zimu jezdí autobusem a momentálně má dlouhou chvíli. Zavírám okýnko v kazatelně a začínám svačit. Dost nahlas cvaknu čudlíkem na termosce, abych si mohl nalít čaj. Okamžitě se zamlžila okna, no co, stejně není na co koukat. Z igeliťáku, který dělá příšerný rámus vybaluju chleba se sýrem a baštím a baštím. Po řádné svačině rukou stírám zamlžené okno a nevěřím svým očím – na krmelišti jsou čtyři prasata!

Jsem v klidu, počítám s tím, že stejně zdrhnou, protože okýnko při otvírání dělá rámus anebo mě zradí vítr. Nic z toho se nestalo, no tak se nedá nic dělat a já musím střílet. Mířím na černý flek, neboť nemám ještě nočák a mačkám spoušť. Padla rána, jedno sele kvíklo a jsou pryč. Balím věci a jdu na nástřel, kde nacházím kousíček střeva a barvy. A sakra, rána na měkko, to je v řiti, říkám si. Jdu po barvě asi sto metrů a prase stále stoupá do kopce a mírně barví. Stoupá strmě vzhůru, že to ani nevypadá, že by mu něco bylo – i když samozřejmě je. Tak po dohodě s hospodářem nechávám dohledávku na druhý den. Oťas mi chtěl pomoct s dohledávkou, ale je rád že nejdeme, prý promrznul, má toho dost a těší se domů.

Druhý den asi po kilometru dohledáváme se psem úspěšně sele. Děkuji Dianě a Hubertovi. Seleti se omlouvám za způsobnou bolest.

Lesu lovu zdar!