Všichni myslivci dobře vědí, co to obnova je! Vysvětlení pro laickou veřejnost: je to způsob lovu, kdy napadne čerstvý sníh a vy jste podle stop schopni zjistit, jaká zvěř se v honitbě nachází a kde se momentálně zdržuje.

Jak už jsem psal v minulém článku, poslední dobou se v naší honitbě okolo Černostudničního hřebenu začala objevovat divoká prasata. Pár roků zpátky se začala objevovat jen sporadicky – ukázala se a zase odešla v nepravidelných intervalech. Poslední asi dva roky je tady černá zvěř už trvale a tím samozřejmě markantně vzrostly škody na neoplocených loukách a zahradách. Snažíme se proto lovit černou zvěř intenzivněji.

Je to asi čtrnáct dní zpátky, kdy nastaly absolutně nejlepší podmínky na lov divočáků. Od pondělí do soboty byla každý den obnova. Vždy padal sníh přes den a na noc sněžení jako zázrakem přestalo, tak bylo celkem snadné podle stop zjistit, kde se momentálně prasata zdržují. Ale zase tak úplně jednoduché to není, neboť naše honitba má přibližně dva tisíce hektarů a když ji potřebujete celou projet, tak najezdíte v pohodě přes dvacet kilometrů a zabere to spousty času, neboť u každé stopy přes cestu musíte zastavit, zjistit komu stopa patří a jakým směrem vede. Většinou stopy na obnově obeznává jen několik nejzkušenějších stopařů a lovců. S hospodářem jsme se domluvili, že budeme obeznávat stopy celý týden a pokud i v sobotu ráno zjistíme místo pobytu prasat, tak uděláme nadháňku. A tak se poslala SMS zpráva všem členům našeho mysliveckého spolku, že v sobotu bude možná nadháňka. Celý týden jsme s kolegou jezdili obeznávat stopy. Jednou stopy byly, potom zase ne – jako na houpačce.

Konečně nastala sobota ráno a my zjistili, že jsou prasata na dvou místech od sebe vzdálených asi deset kilometrů.  V jednom místě jich je přibližně dvacet kusů a ve druhém deset. Uděláme dvě leče a uvidíme, jaký bude výsledek. I když víte, kde prasata na sto procent jsou, tak není nikdy jistý, že nějaké ulovíte. Buď se prasata z mlaziny vůbec nevytlačí, nebo prorazí přes naháněče na druhou stranu, kde kvůli malému počtu střelců nikdo není. Je to vždy loterie s nejasným výsledkem.

Sešli jsme se v patnácti lidech, což je spíš míň, než víc – no, budou větší rozestupy a uvidíme. První leč děláme na jižní straně pod Berany. Mlazina, ve které jsou prasata, je mezi horní a prostřední cestou. Oťas zavádí lovce na stanoviště podél spodní cesty, já jsem na prostřední cestě s tím, že budou dva lovci na takzvané představené – to znamená, že budou stát mezi křídly napříč, kdyby prasata běžela ve směru tlaku po vrstevníci.

Volám našemu hospodáři Karlovi, že už stojíme na stanovištích, aby věděl že může se psy po stopě vyrazit. Asi deset minut je klid, psi nehlásí (neštěkají), tak to vypadá, že v leči není ani štětina. Najednou slyším hlásit psy, nejprve takovým normálním vysokým tónem – což znamená že jsou na čerstvé stopě, po chvíli se tón mění v takový hluboký hrdelní – to znamená že mají prasata na dohled.

Napětí lovců vrcholí a čas najednou plyne jakoby pomaleji, člověk začne vnímat intenzivněji všemi smysly. Dech se zrychlí, v uších slyšíte tlukot srdce, oči těkají do míst odkud čekáte pohyb zvěře a prsty křečovitě svírají zbraň. Na střelbu máte většinou jen velice krátký okamžik, ve kterém se musíte bleskově vyhodnotit co vyběhlo za zvěř, zda bude střelba bezpečná abyste někoho neohrozili a v rychlosti přesně zamířit a střelit. Slyším, jak něco běží ve sněhu, takový tlumený zvuk, už už to vypadá že to vyběhne kousek ode mě z mlaziny – ale najednou ticho. Zvěř se rozhoduje, kam běžet, jestli přes cestu na hřeben, nebo po vrstevnici, poslouchá a větří a vše sleduje bystrým zrakem. Ticho a napětí by se dalo krájet.

Letmým pohledem mrknu na souseda vzdáleného asi padesát metrů ode mě, tomu právě zaskočilo a tlumeně zakašlal, to zvěř zradilo, stočila se mírně z kopce a asi šedesát metrů ode mě vyběhla z mlaziny v řadě za sebou asi deset prasat. Vidím jen hřbety, nejde střílet – běží za terénním valem, táhnu flintou s prasaty a najednou je vidím, jak se míhají mezi dvěma pařezy, které jsou asi metr od sebe. Kříž puškoměru zastavuju mezi nima, pět prasat mi už proběhlo, na šesté mačkám spoušť, jedno prase se oddělilo, automaticky jsem přebil zbraň a táhnu za ním, prase vyběhlo na mírnou vyvýšeninu, tak ho vidím celé na plocho a než stačilo seskočit dolů, kde bych ho už neviděl, mačkám spoušť s křížem na komoře – bác, padla rána a v ten samý okamžik se ozvalo hlasité zakvičení.

Prase zmizelo, v hlavě si několikrát promítám celý ten krátký děj dokola ve smyčce, tělo mi začíná hořet, adrenalin se mi dostal do krevního oběhu. Prasata zmizela, vzápětí padá výstřel od Jardy, pod kterým prasata tryskem pokračují po vrstevníci směrem na představenou a po chvilce padá v rychlém sledu několik výstřelů. Poté už je klid.

Z mlaziny, ze které před několika málo okamžiky vyběhla prasata slyším zalámání větví, vyběhla další zvěř.  Táhnu s ní, ale je to srnčí. Pokládám flintu, zvěř se stočila a běží ke mně, několik metrů ode mě přebíhá cestu a mizí v smrkovém porostu.

Po chvíli z mlaziny vybíhají se štěkotem Hubert a Bedřich a za nimi zadýchaný Karel: ”Máš něco?“, křikne na mě. „Snad jo“, volám a směruji ho na nástřel (místo, kam jsem střílel), kde po pár metrech nachází barvu (krev). Psi, kteří šli napřed, se vrátili zpátky, jdou po barvě, předběhli Karla a po chvíli už slyším, jak doráží na již zhaslý (mrtvý) kus. „Máš tady sele“, křikne na mě hospodář a je i na tu dálku vidět, že je spokojený.

Karel pokračuje dále po stopě zbylých prasat a já jdu k seleti abych ho vyrušil (vyvrhnul). Poklekám k úlovku na pravé koleno, smekám klobouk z hlavy, pokládám ruku na ještě teplé tělo selete a potichu se mu omlouvám a zároveň děkuji bohyni lovu Dianě a patronu myslivosti svatému Hubertovi za přízeň. Ještě chvíli v tichosti klečím a v hlavě si opět promítám celý úspěšný lov. Poté jsem sele vyrušil. Hospodář mi zavolal, že je konec a ať prase stáhnu na cestu. Ještě volám řidiči, ať naloží střelce a doveze je ke koze, kde máme sraz. Stáhnul jsem kus na cestu, kde mě autem vyzvednul Oťas, který mi přeje Lovu Zdar! On bohužel prasata neviděl a minul lišku. Cestou mu vše vypravuji.

U kozy zjišťujeme, že jsou střelena ještě dvě prasata, která slovil Oťasův zeťák Petr. Ten je šťastnej jak blecha – není se čemu divit, neboť před několika lety taky na nadháňce skoro na stejném místě na něho vyběhlo asi patnáct velkých prasat, čtyřikrát stihnul vypálit. Zastřelil tenkrát dva stromy, jeden pařez a skálu. Stál jsem tenkrát nad ním a vše jsem z dálky sledoval. Já kvůli bezpečnosti nemohl tenkrát střílet. A tak byl jedinej, na koho prasata ten den přišla. Od té doby jsme si Péťu dobírali, ale dneska vše napravil!

Protože jsme první leč stihli poměrně rychle, tak po dohodě s hospodářem uděláme i druhou, která je na druhé straně hřebenu nad Smržovkou. Přemístili jsme se auty do míst druhé leče. Leč je malé území v honitbě, ve kterém se tlačí a posléze loví daná zvěř.

Leč jme obestoupili ze dvou stran. Jedno křídlo je po prodloužené linii a druhé křídlo vede po části přírodní sáňkařské dráhy z Černé studnice. Bohužel je dnes krásné počasí, tak je frekvence sáňkařů dosti hojná. Stavíme do cesty auta, aby to donutilo sáňkaře jít pěšky a tím se předešlo možné kolizi se zvěří, nebo nedej bůh s možnou střelou. Ta představa, že vám vyběhne prase přes cestu, vy vystřelíte a odražená kulka zasáhne sáňkaře, který se nečekaně vyřítí ze zatáčky na saních, je více jak děsivá! Pěší člověk je vidět na dálku a lovec by samozřejmě ve směru, kde by hrozilo i jen nepatrné nebezpečí ohrožení života nebo zdraví člověka nevystřelil!!! Budeme doufat, že sáňkaři budou mít pochopení.

Stojíme na stanovištích a já ještě prohazuji pár slov k Ondrovi, který stojí v zatáčce pode mnou. Poté vstupuji pár metrů do hustého porostu, abych lépe viděl. V dálce slyším hlásit Karlovy psy a ve stejný okamžik vidím, jak se mým směrem řítí asi padesátikilový lončák. Bohužel těsně před zmáčknutím spouště se prudce stáčí doleva k Ondrovi. Čekám výstřel, ale nic se neděje, rychle vybíhám na cestu a ve stejný okamžik vybíhá prase v zatáčce, kde Ondřej před malou chvílí stál. V rychlosti zkouším za cestou na prase vystřelit, ale bohužel jsem minul. Vracím se zpátky na stanoviště. Karel se psy dorazil na konec leče a volá mu Oťas, že to musí projít ještě jednou, protože zahlédl prasata v porostu. A tak všichni čekáme dál.

Za chvíli už zase slyším hlásit psy a ve stopách prvního prasete se objevuje asi třicetikilové sele, neváhám a střílím, prase kviklo, nahrbilo se a zmizelo za hranou, kam nevidím. Stojím dál. Po chvíli padlo několik výstřelů na opačné straně leče. Za malou chvíli je konec. Jdu po stopě selete, které hned za hranou nacházím v prohlubni vývratu. Vidím, že ještě těžce dýchá. Jdu k němu s nožem, abych ukončil jeho trápení, už už se chystám k úkonu, když se náhle prase v rychlosti otočilo a ohnalo se po mě. Jen těsně jsem ucuknul a ani nevím, jak jsem se dostal z jámy ven, prase mě naštěstí nenásledovalo, musel jsem ho ještě jednou ranou dostřelit.

Po vyvržení táhnu sele na cestu, kde ho nechávám ležet a jdu se podívat do zatáčky kam jsem střílel na loňčáka, jestli jsem přeci jen náhodou netrefil. Jdu po stopě, ale barva žádná. Vracím se k seleti a táhnu ho na křižovatku, kde máme sraz. Cestou potkávám poměrně dost sáňkařů, kteří většinou nikdy neviděli prase, tak si ho fotí a blahopřejí mi k úlovku. Mám z těch lidí a celkově z celého dne dobrý pocit.

Blížím se ke křižovatce a vidím, že několik chlapů táhne lesem další kus. Atmosféra na křižovatce je opravdu radostná, ulovit pět kusů u nás na nadháňce, to se ještě nikdy nepodařilo. Chystáme se udělat na místě slavnostní výřad, vše se ale po příchodu hospodáře trochu mění. Sděluje nám, že jeden sáňkař počmáral sněhem smíchaným s bahnem to auto, které stálo v cestě, aby donutilo sáňkaře sesednout ze saní kvůli bezpečnosti, a ještě mu nastrkal šišky do vejfuku a aby toho nebylo málo, tak na nás zavolal policii, že jsme ožralí, abychom provedli dechovou zkoušku na alkohol. 

Policie na nás čeká na další křižovatce, kam se po sáňkařské dráze musíme přemístit a kde je provedena u všech držitelů zbraně kontrola dokladů a dechová zkouška. Vše bylo v pořádku!!!

Po odjezdu policie děláme konečně slavnostní výřad. Hned vedle sáňkařské dráhy ohraničujeme slovené kusy chvojím a nastupujeme k výřadu. Otík Suchomel mladší vytáhl z auta nečekaně lesnici a tak ku radosti všech zúčastněných zahrál padlé zvěři Halalí. Poté náš hospodář vyzval úspěšné lovce, aby se postavili k ulovené zvěři, kde jim slavnostně předává úlomek a přeje lovu zdar! Potom se lovci vrátili na svá místa a hospodář ještě poděkoval za bezpečnou a přesnou střelbu. Otík ještě naposledy zatroubil. Sáňkaři, kteří se tady zatím nashromáždili, nás odměnili mohutným potleskem, protože nic podobného ještě neviděli! Byl to krásný den! Ještě jednou děkuji Dianě a Hubertovi.