Dvě jednou ranou

Co mě se zase včera stalo!

Přes den jsem makal s motorovou pilou a když jsem skončil, tak jsem posbíral chvojí ze smrku, abych měl větve na výřad k sobotní nadháňce na černou zvěř. Přijel jsem domů, beru si flintu a zelený hadříky na sebe a jedu vyznačit sprejem místa, kde budou stát střelci až potlačíme v sobotu zvěř. Ještě beru psa, aby se vylítal.

Cestou vykládám chvojí u myslivecký chalupy. Pouštím psa a vykládám větve – než jsem je vyložil, tak mi to psí ovado zase vzalo čáru. Já se z toho psa fakt podělám, říkám si v duchu a jedu sám značit ty stromy, flintu mám s sebou, kdyby náhodou. Značím, stříkám sprejem a škobrtám o kameny, kterých tady je asi milión, začíná se stmívat a mě chcípnul telefon, tak si nemůžu ani posvítit. No nemusím asi ani vyprávět, jaká byla cesta zpátky za úplné tmy k autu, masakr!!! Ať žije myslivost.

Jedu domů a stavuju se u kámošky na kafe😉. Kolem půlnoci jedu domů. Ještě se jedu podívat na vnadiště, jestli tam už byli prasátka, na které jsem dneska chtěl jít. Nevěřím svým očím, prasata tam jsou a vůbec jim nevadí, že na ně svítím dálkovejma světla. Beru flintu, vystupuju z auta a nenápadně obloukem jdu k čuníkům, kteří nerušeně hodujou. Na dobrém místě opírám flintu o strom, přes puškohled pozoruji selata, která jsou parádně nasvícená, chodí bez bachny, znám je – už jsem před čtrnácti dny jedno slovil. Chvíli se kochám a pak jedno vybírám, mám čas, tak s ránou nepospíchám. Už už chci zmáčknut spoušť a najednou mi tam vlezlo jiný prase – je blíž, tak střílím na něj. Po ráně s z prasete zakouřilo a zůstalo v ohni, čtyři zbylá prasata berou roha.

Jdu pro auto. Když nastupuju, tak vidím jak k tomu seleti jde liška – tak zase potichu vystupuju, opírám flintu o břízu a táhnu s liškou. Jenže to není liška, ale můj pes – kde s tady vzal, fakt nevím. Jedu s autem k seleti, motor nevypínám, abych si posvítil. V reflektoru světel jdu pro úlovek. Pes zmizel v lese, bojí se mě, myslím si. Chci si vzít úlomek z břízy, která je nejblíže, ale ta bříza nemá kmen vůbec bílej, ale spíš tmavej, to je divný. Shýbám se k bříze a nevěřím svým očím – kmen je od čerstvé barvy. Já postřelil asi druhý prase, na které jsem mířil prvně. Tak to mě čeká ještě dlouhá noc s dohledávkou. Jdu do lesa s baterkou v ruce po barvě, který tady je dost. Ze tmy ke mě vyšel můj pes, který mě dovedl k druhému seleti!

Huberte, Diano děkuju!!!

Categories: Z lovecké brašny