Ahoj. Tak jsem si byl dneska ráno sednout k Sladovníkovi a zkusit štěstí ulovit starého berana. Jeden takovej starej chodí k Roldovi ke krmelci, je většinou sám, vypadá opravdu strhaně je to takovej muflonní dědeček. Pozná se lehce, na pravém boku za sedlem má bílou tečku.Tak třeba se zadaří.

Sedím asi patnáct minut a kolem kazatelny prochází starý srnec, na kraji lesa se zastavuje a hrabánkuje, potom zatahuje hlouběji do porostu a už ho nevidím. Pomalu vychází slunce, které je ještě hodně nízko, a tak osvětluje svými zlatými paprsky jen špičky smrků. „Bude krásný den“, říkám si v duchu. Je bezvětří, pomalu a nesměle se začínají ozývat ptáci, ve vzduchu je cítit přicházející jaro, na krmelišti je asi deset přežraných kosáků, cpou se a cpou pečivem, které jim tam přichystal Michal, já tam dodal ještě kukuřici, kterou jsem rozsypal i na louku pod les. Jak slunce stoupá, tak paprsky pomalu klesají k zemi a kloužou po kmenech stromů a už se skoro dotýkají země a já se v myšlenkách vracím k podzimnímu lovu berana s hostem, kdy mu právě na stejném místě co teď sedím do prvních ranních slunečních paprsků, které se dotkly země, vyšlo asi patnáct beranů a on klečel a prosil mě nou gold, nou gold! No mě by dneska gold nevadil. Jsem ve spolku dvacet let a k tomu slavím za pár měsíců pajdu, tak by se na mě snad nikdo nezlobil.

Náhle mi do toho rozjímání a zamyšlení někdo vedle ucha pustil sbíječku, málem jsem si cvrnknul. Pusťte si zvuk naplno.

Strakapoud! Po desáté vybraci ho chci vyplašit kloboukem, ale hned tu myšlenku zahodím, co když z mlaziny jistí muflonka a já bych ji zradil. Jak mi říkal kdysi dávno náš bývalý hospodář a skvělý chlap Pepa Maršík, když ti na posedu z hlavy padá vlas, tak laň ho slyší, muflonka vidí a prase cítí! A tak trpělivě čekám a hypnotizuji paprsky slunce, kdy už se konečně dotknou země, abych už mohl odejít domů.

Náhle jsem zaregistroval na spodní hraně louky nad lomečkem pohyb, beru do ruky pomalu dalekohled a přikládám ho k očím. Je to muflonka, vyšla na úzký pruh trávy který vytál, chvíli jistí a potom se začala v klidu pastvit. Za muflonkou vyběhlo z houštiny dalších deset muflonek. O kus dál vyšel asi pětiletý beran a vzal to přímo přes louku až ke kukuřici, kterou jsem tam včera vysypal a za ním vyšel další beran a další a další, je to pohádka, začínám omdlívat vzrušením, jsem celý rozechvělý, nevím kam dřív koukat. Ke kukuřici pod les přišlo asi dvacet kusů, ten beran kterého bych chtěl ulovit tam není, tak pomalu beru telefón a zkouším něco vyfotit.

Nádhera, nádhera, nádhera! Takhle v klidu vidět muflony je skoro zázrak! Pokládám telefón a přikládám k očím zase dalekohled a oči mi doslova lezou z důlků, div nevypadnou. Zatímco mladí berani do sebe buší toulci ze všech sil, že to musí být slyšet snad až v Tanvaldě, tak naopak staří berani (a to jsem skutečně ještě neviděl a vzalo mi to doslova dech) o sebe opřely hlavy. Jeden beran opatrně položil hlavu kamarádovi z vrchu na větrník a třetí beran položil taky opatrně hlavu jednomu z těch dvou na šíji krku a tak tam v klidu s přivřenými světly stáli a nasávali sluneční paprsky. Měl jsem pocit, že se na chvilku zastavil čas.

Vyrušily mě přibližující se kroky zvěře ze spoda, tak se pomalu otáčím a můj údiv nebere konce, směrem ke mě jde ten starý beran, poznávam ho hned podle té bílé tečky na boku, kterou mi jen na chvíli ukázal. V půlce louky se zastavil a začal jistit, otočil hlavu dolů a za ním pomalu vyšlo dalších dvacet kusů – směs beranů a holé. Odkládám opatrně dalekohled, beru do ruky telefón a dělám fotku berana.

Po fotce opatrně pokládám telefón a teď přichází ten okamžik, který zná každý lovec. Ze zkušenosti vím, že teď se láme chleba, jestli zaváhám, tak berana neulovím. Už kolikrát se mě stalo že po drobném zaváhání, kdy jsem chtěl ještě o trošičku déle nasát a vychutnat tu přenádhernou atmosféru, vše náhle zmizelo, jak mávnutím čarovného proutku, proto pomalu beru flintu do ruky a jen špičkou laufu se opírám o spodní hranu okénka. Beran zmizel za rohem kazatelny a já jen odhaduji, kde vyjde, mám zalíceno, slyším jeho kroky, ale berana nevidím. Čas by se dal krájet, tep mi buší v uších, kroky berana náhle ustaly, ale já ho stále nevidím. Mám pocit, že mi srdce vyskočí z hrudníku, bojím se jen maličko hnout, neboť periferně vidím, že z vrchu i ze spoda louky všechna světla upíraji pohled na berana a v zorném poli jsem i já. Strakapoud nečekaně zase zabušil do kazatelny a tím vyšponoval napětí do maxima.

Náhle slyším kroky, jsou blíž a blíž a zrychlují se, na střelbu jestli vůbec bude nějaký, tak nebude moc času. Vidím ho téměř pod kazatelnou, muflon chce zatáhnout do remízku, abych vystřelil, tak si musím stoupnout, tím si ho určitě zradím – blesklo mi ještě hlavou, musím být rychlej a přesnej! Zvedám se, kříž pokládám za plec a mačkám spoušt. Beran po ráně padl na bok, flintu opírám o stěnu kazatelny. Spodní rudl muflonů zaběhl dolů k lomečku na hranu louky a vrchní rudl zaběhl do hořeního lesa, je ticho, beranovi stéká barva ze hřbetu. V tu chvíli se beran zvedá, nejdřív na přední běhy a po chvilce i na zadní, otočil se ke mě a naše pohledy se potkaly – až mi zamrazilo v zádech. V duchu jsem se mu omluvil, beran se otočil a začal utíkat přes louku dolu na ostro ode mě. Obrná rána, napadlo mě. Rychle beru flintu, přebíjím a čekám, jestli mi nedá ještě jednu šanci. Jen na chvíli se stočil dolu a ukázal mi plec, třeskla rána, ale beran běží dál až zmizel za hranou kopce.

Vzápětí se z vrchního lesa ozvalo lámání a veškerá zvěř, která tam byla, běžela přes louku za beranem a i zvěř ze spodu, co stála u lomečku běžela také za ním. Za hranou, kam doběhl beran se veškerá zvěř zastavila a asi deset minut přešlapovala na místě, už jednou jsem to zažil, je to dechberoucí pietní podívaná, takové důstojné tiché rozloučení s kamarádem. Po několika minutách zvěř pomalu zatáhla. Scházím k onomu místu a on tam opravdu leží zhaslý, hlavu má opřenou o větev, že vypadá jak živý. Král je mrtev, ať žije král. Diano, Huberte, přírodo, mockrát děkuju za zážitek, na který nikdy nezapomenu! Za dvacet roků myslivosti,je to můj druhý beran.