Myslivecký spolek Černá Studnice ve Smržovce vás zve na myslivecké hody dne 11. 9. od 11:00 na Myslivecké chalupě.
Nabídka:
Dobrou chuť Vám přejí a na Vaši návštěvu se těší myslivci ze Smržovky.
Zdravím všechny příznivce myslivecké kuchyně.
Zde jsou termíny, kdy budeme vařit na naší myslivecké chalupě a kde se na vás budeme těšit!
Podívejte se na video z mysliveckého dne na smržovském Parkhotelu z května 2020.
Už to bude rok, co se u nás v Česku objevil koronavir. Náš myslivecký spolek měl mít loni v té době výroční členskou schůzi, která se kvůli viru nekonala. Byla to hořká tečka za jinak úspěšným mysliveckým rokem.
Uplynul rok a opět se blíží datum naší výroční členské schůze a vypadá to, že opět nebude – a aby toho nebylo málo, tak se k naší severní hranici blíží africký mor prasat. Na nás myslivce je vyvíjen tlak, abychom více prasata lovili, což se daří jen částečně, neboť lesy jsou plné lidí, kteří bohužel nechodí jen po vyznačených cestách, ale často i mimo ně. Zvěř nemá klid a je neustále v pohybu, což dosti komplikuje jejich odlov.
Chtěl bych tímto poprosit o ukázněnost turistů pohybujících se po lesích, aby chodili jen po cestách, ne mimo ně. Nikdo z nás přeci nechce, aby se lesy hermeticky uzavřely, jako to bylo na Zlínsku .
Děkujeme! A ještě mapka výskytu.
Výskyt afrického moru prasat v Evropě (k 29.1. 2020)
Zdroj: Friedrich-Loeffler-Institut Bundesforschungsinstitut für Tiergesundheit
Srdečně zveme všechny příznivce myslivecké kuchyně v sobotu 15. 8. od 11:00 na naši spolkovou chalupu, kde buď venku ve stínu stoletých lip, nebo ve vnitřních prostorách můžete vychutnat tyto dobroty:
Zvěřinová polévka s domácí těstovinou za pouhých 30 Kč. Pokud jste to v pátek přehnali s pitím, což se samozřejmě může stát každému, tak věřte, že vás tahle polévka postaví na nohy! Základem této polévky je totiž opravdu silný vývar, který se pomalu táhne několik hodin!
Dále tady bude muflonní ragů s houskovým knedlíkem za 100 Kč, svíčková Stroganoff také s houskovým knedlíkem za 110 Kč a samozřejmě zvěřinová sekaná, buď porce za 50 Kč, nebo celá šiška s sebou za 110 Kč.
K pití se točí výborný Krakonoš 12° za 30 Kč.
Budeme mít také stánek na Parkhotelu, kde si budete moci dát kančí guláš s chlebem za 100 Kč, nebo šišku sekané s sebou za 110 Kč.
Vaříme jen v sobotu!
Na vaší návštěvu se srdečně těší myslivci ze Smržovky!
Všichni myslivci dobře vědí, co to obnova je! Vysvětlení pro laickou veřejnost: je to způsob lovu, kdy napadne čerstvý sníh a vy jste podle stop schopni zjistit, jaká zvěř se v honitbě nachází a kde se momentálně zdržuje.
Jak už jsem psal v minulém článku, poslední dobou se v naší honitbě okolo Černostudničního hřebenu začala objevovat divoká prasata. Pár roků zpátky se začala objevovat jen sporadicky – ukázala se a zase odešla v nepravidelných intervalech. Poslední asi dva roky je tady černá zvěř už trvale a tím samozřejmě markantně vzrostly škody na neoplocených loukách a zahradách. Snažíme se proto lovit černou zvěř intenzivněji.
Je to asi čtrnáct dní zpátky, kdy nastaly absolutně nejlepší podmínky na lov divočáků. Od pondělí do soboty byla každý den obnova. Vždy padal sníh přes den a na noc sněžení jako zázrakem přestalo, tak bylo celkem snadné podle stop zjistit, kde se momentálně prasata zdržují. Ale zase tak úplně jednoduché to není, neboť naše honitba má přibližně dva tisíce hektarů a když ji potřebujete celou projet, tak najezdíte v pohodě přes dvacet kilometrů a zabere to spousty času, neboť u každé stopy přes cestu musíte zastavit, zjistit komu stopa patří a jakým směrem vede. Většinou stopy na obnově obeznává jen několik nejzkušenějších stopařů a lovců. S hospodářem jsme se domluvili, že budeme obeznávat stopy celý týden a pokud i v sobotu ráno zjistíme místo pobytu prasat, tak uděláme nadháňku. A tak se poslala SMS zpráva všem členům našeho mysliveckého spolku, že v sobotu bude možná nadháňka. Celý týden jsme s kolegou jezdili obeznávat stopy. Jednou stopy byly, potom zase ne – jako na houpačce.
Konečně nastala sobota ráno a my zjistili, že jsou prasata na dvou místech od sebe vzdálených asi deset kilometrů. V jednom místě jich je přibližně dvacet kusů a ve druhém deset. Uděláme dvě leče a uvidíme, jaký bude výsledek. I když víte, kde prasata na sto procent jsou, tak není nikdy jistý, že nějaké ulovíte. Buď se prasata z mlaziny vůbec nevytlačí, nebo prorazí přes naháněče na druhou stranu, kde kvůli malému počtu střelců nikdo není. Je to vždy loterie s nejasným výsledkem.
Sešli jsme se v patnácti lidech, což je spíš míň, než víc – no, budou větší rozestupy a uvidíme. První leč děláme na jižní straně pod Berany. Mlazina, ve které jsou prasata, je mezi horní a prostřední cestou. Oťas zavádí lovce na stanoviště podél spodní cesty, já jsem na prostřední cestě s tím, že budou dva lovci na takzvané představené – to znamená, že budou stát mezi křídly napříč, kdyby prasata běžela ve směru tlaku po vrstevníci.
Volám našemu hospodáři Karlovi, že už stojíme na stanovištích, aby věděl že může se psy po stopě vyrazit. Asi deset minut je klid, psi nehlásí (neštěkají), tak to vypadá, že v leči není ani štětina. Najednou slyším hlásit psy, nejprve takovým normálním vysokým tónem – což znamená že jsou na čerstvé stopě, po chvíli se tón mění v takový hluboký hrdelní – to znamená že mají prasata na dohled.
Napětí lovců vrcholí a čas najednou plyne jakoby pomaleji, člověk začne vnímat intenzivněji všemi smysly. Dech se zrychlí, v uších slyšíte tlukot srdce, oči těkají do míst odkud čekáte pohyb zvěře a prsty křečovitě svírají zbraň. Na střelbu máte většinou jen velice krátký okamžik, ve kterém se musíte bleskově vyhodnotit co vyběhlo za zvěř, zda bude střelba bezpečná abyste někoho neohrozili a v rychlosti přesně zamířit a střelit. Slyším, jak něco běží ve sněhu, takový tlumený zvuk, už už to vypadá že to vyběhne kousek ode mě z mlaziny – ale najednou ticho. Zvěř se rozhoduje, kam běžet, jestli přes cestu na hřeben, nebo po vrstevnici, poslouchá a větří a vše sleduje bystrým zrakem. Ticho a napětí by se dalo krájet.
Letmým pohledem mrknu na souseda vzdáleného asi padesát metrů ode mě, tomu právě zaskočilo a tlumeně zakašlal, to zvěř zradilo, stočila se mírně z kopce a asi šedesát metrů ode mě vyběhla z mlaziny v řadě za sebou asi deset prasat. Vidím jen hřbety, nejde střílet – běží za terénním valem, táhnu flintou s prasaty a najednou je vidím, jak se míhají mezi dvěma pařezy, které jsou asi metr od sebe. Kříž puškoměru zastavuju mezi nima, pět prasat mi už proběhlo, na šesté mačkám spoušť, jedno prase se oddělilo, automaticky jsem přebil zbraň a táhnu za ním, prase vyběhlo na mírnou vyvýšeninu, tak ho vidím celé na plocho a než stačilo seskočit dolů, kde bych ho už neviděl, mačkám spoušť s křížem na komoře – bác, padla rána a v ten samý okamžik se ozvalo hlasité zakvičení.
Prase zmizelo, v hlavě si několikrát promítám celý ten krátký děj dokola ve smyčce, tělo mi začíná hořet, adrenalin se mi dostal do krevního oběhu. Prasata zmizela, vzápětí padá výstřel od Jardy, pod kterým prasata tryskem pokračují po vrstevníci směrem na představenou a po chvilce padá v rychlém sledu několik výstřelů. Poté už je klid.
Z mlaziny, ze které před několika málo okamžiky vyběhla prasata slyším zalámání větví, vyběhla další zvěř. Táhnu s ní, ale je to srnčí. Pokládám flintu, zvěř se stočila a běží ke mně, několik metrů ode mě přebíhá cestu a mizí v smrkovém porostu.
Po chvíli z mlaziny vybíhají se štěkotem Hubert a Bedřich a za nimi zadýchaný Karel: ”Máš něco?“, křikne na mě. „Snad jo“, volám a směruji ho na nástřel (místo, kam jsem střílel), kde po pár metrech nachází barvu (krev). Psi, kteří šli napřed, se vrátili zpátky, jdou po barvě, předběhli Karla a po chvíli už slyším, jak doráží na již zhaslý (mrtvý) kus. „Máš tady sele“, křikne na mě hospodář a je i na tu dálku vidět, že je spokojený.
Karel pokračuje dále po stopě zbylých prasat a já jdu k seleti abych ho vyrušil (vyvrhnul). Poklekám k úlovku na pravé koleno, smekám klobouk z hlavy, pokládám ruku na ještě teplé tělo selete a potichu se mu omlouvám a zároveň děkuji bohyni lovu Dianě a patronu myslivosti svatému Hubertovi za přízeň. Ještě chvíli v tichosti klečím a v hlavě si opět promítám celý úspěšný lov. Poté jsem sele vyrušil. Hospodář mi zavolal, že je konec a ať prase stáhnu na cestu. Ještě volám řidiči, ať naloží střelce a doveze je ke koze, kde máme sraz. Stáhnul jsem kus na cestu, kde mě autem vyzvednul Oťas, který mi přeje Lovu Zdar! On bohužel prasata neviděl a minul lišku. Cestou mu vše vypravuji.
U kozy zjišťujeme, že jsou střelena ještě dvě prasata, která slovil Oťasův zeťák Petr. Ten je šťastnej jak blecha – není se čemu divit, neboť před několika lety taky na nadháňce skoro na stejném místě na něho vyběhlo asi patnáct velkých prasat, čtyřikrát stihnul vypálit. Zastřelil tenkrát dva stromy, jeden pařez a skálu. Stál jsem tenkrát nad ním a vše jsem z dálky sledoval. Já kvůli bezpečnosti nemohl tenkrát střílet. A tak byl jedinej, na koho prasata ten den přišla. Od té doby jsme si Péťu dobírali, ale dneska vše napravil!
Protože jsme první leč stihli poměrně rychle, tak po dohodě s hospodářem uděláme i druhou, která je na druhé straně hřebenu nad Smržovkou. Přemístili jsme se auty do míst druhé leče. Leč je malé území v honitbě, ve kterém se tlačí a posléze loví daná zvěř.
Leč jme obestoupili ze dvou stran. Jedno křídlo je po prodloužené linii a druhé křídlo vede po části přírodní sáňkařské dráhy z Černé studnice. Bohužel je dnes krásné počasí, tak je frekvence sáňkařů dosti hojná. Stavíme do cesty auta, aby to donutilo sáňkaře jít pěšky a tím se předešlo možné kolizi se zvěří, nebo nedej bůh s možnou střelou. Ta představa, že vám vyběhne prase přes cestu, vy vystřelíte a odražená kulka zasáhne sáňkaře, který se nečekaně vyřítí ze zatáčky na saních, je více jak děsivá! Pěší člověk je vidět na dálku a lovec by samozřejmě ve směru, kde by hrozilo i jen nepatrné nebezpečí ohrožení života nebo zdraví člověka nevystřelil!!! Budeme doufat, že sáňkaři budou mít pochopení.
Stojíme na stanovištích a já ještě prohazuji pár slov k Ondrovi, který stojí v zatáčce pode mnou. Poté vstupuji pár metrů do hustého porostu, abych lépe viděl. V dálce slyším hlásit Karlovy psy a ve stejný okamžik vidím, jak se mým směrem řítí asi padesátikilový lončák. Bohužel těsně před zmáčknutím spouště se prudce stáčí doleva k Ondrovi. Čekám výstřel, ale nic se neděje, rychle vybíhám na cestu a ve stejný okamžik vybíhá prase v zatáčce, kde Ondřej před malou chvílí stál. V rychlosti zkouším za cestou na prase vystřelit, ale bohužel jsem minul. Vracím se zpátky na stanoviště. Karel se psy dorazil na konec leče a volá mu Oťas, že to musí projít ještě jednou, protože zahlédl prasata v porostu. A tak všichni čekáme dál.
Za chvíli už zase slyším hlásit psy a ve stopách prvního prasete se objevuje asi třicetikilové sele, neváhám a střílím, prase kviklo, nahrbilo se a zmizelo za hranou, kam nevidím. Stojím dál. Po chvíli padlo několik výstřelů na opačné straně leče. Za malou chvíli je konec. Jdu po stopě selete, které hned za hranou nacházím v prohlubni vývratu. Vidím, že ještě těžce dýchá. Jdu k němu s nožem, abych ukončil jeho trápení, už už se chystám k úkonu, když se náhle prase v rychlosti otočilo a ohnalo se po mě. Jen těsně jsem ucuknul a ani nevím, jak jsem se dostal z jámy ven, prase mě naštěstí nenásledovalo, musel jsem ho ještě jednou ranou dostřelit.
Po vyvržení táhnu sele na cestu, kde ho nechávám ležet a jdu se podívat do zatáčky kam jsem střílel na loňčáka, jestli jsem přeci jen náhodou netrefil. Jdu po stopě, ale barva žádná. Vracím se k seleti a táhnu ho na křižovatku, kde máme sraz. Cestou potkávám poměrně dost sáňkařů, kteří většinou nikdy neviděli prase, tak si ho fotí a blahopřejí mi k úlovku. Mám z těch lidí a celkově z celého dne dobrý pocit.
Blížím se ke křižovatce a vidím, že několik chlapů táhne lesem další kus. Atmosféra na křižovatce je opravdu radostná, ulovit pět kusů u nás na nadháňce, to se ještě nikdy nepodařilo. Chystáme se udělat na místě slavnostní výřad, vše se ale po příchodu hospodáře trochu mění. Sděluje nám, že jeden sáňkař počmáral sněhem smíchaným s bahnem to auto, které stálo v cestě, aby donutilo sáňkaře sesednout ze saní kvůli bezpečnosti, a ještě mu nastrkal šišky do vejfuku a aby toho nebylo málo, tak na nás zavolal policii, že jsme ožralí, abychom provedli dechovou zkoušku na alkohol.
Policie na nás čeká na další křižovatce, kam se po sáňkařské dráze musíme přemístit a kde je provedena u všech držitelů zbraně kontrola dokladů a dechová zkouška. Vše bylo v pořádku!!!
Po odjezdu policie děláme konečně slavnostní výřad. Hned vedle sáňkařské dráhy ohraničujeme slovené kusy chvojím a nastupujeme k výřadu. Otík Suchomel mladší vytáhl z auta nečekaně lesnici a tak ku radosti všech zúčastněných zahrál padlé zvěři Halalí. Poté náš hospodář vyzval úspěšné lovce, aby se postavili k ulovené zvěři, kde jim slavnostně předává úlomek a přeje lovu zdar! Potom se lovci vrátili na svá místa a hospodář ještě poděkoval za bezpečnou a přesnou střelbu. Otík ještě naposledy zatroubil. Sáňkaři, kteří se tady zatím nashromáždili, nás odměnili mohutným potleskem, protože nic podobného ještě neviděli! Byl to krásný den! Ještě jednou děkuji Dianě a Hubertovi.
Budu vám vyprávět o dvou nadháňkách na černou zvěř našeho Mysliveckého spolku Černá Studnice.
Už dlouho jsem měl v hlavě udělat nadháňku na prasata v jiný termín než obvykle (což je na Štěpána a na Silvestra). Hospodáři se do toho moc nechtělo, ale nakonec jsem dostal souhlas s tím, že si to celé zorganizuji včetně občerstvení, výřadu a věcí s tím souvisejících. Souhlasil jsem! O přípravách už jsem psal v jednom z minulých článků. Teď k samotné nadháňce.
Termín nadháňky byl 9. 11. 2019. Vstával jsem do podzimního deštivého rána. No, nezačíná to zrovna nejlépe, ale jsem optimista, a tak věřím že přestane pršet a vše se povede na výbornou, a i kdyby ne, tak nejsme žádný slečinky.
I když prší jak o život, tak účast je více jak hojná, sešlo se nás na naší myslivecké chalupě celkem pětadvacet, což je na naše poměry počet nevídaný. V honitbě se nám pohybuje celkem asi sto prasat, tak doufáme všichni, že se nám jich podaří pár střelit. Víte, tlak médií, veřejnosti, soukromých zemědělců, chalupářů, ale i místních usedlíků je na nás myslivce (nejen v naší honitbě, ale po celé republice) velký. Všichni chtějí, abychom více černou zvěř lovili, neboť škody touto zvěří způsobené jsou opravdu velké. Ono se to lidem z pohodlí domova dobře říká, ale ulovit prase není jako jít do obchodu koupit si rohlíky, které tam mají vždycky. Prasata jsou nejen výjimečně inteligentní zvířata, ale navíc jsou to „velcí sportovci“, pro které není problém za noc ujít i padesát kilometrů. Tak je to vždy taková loterie udělat na ně společný lov. Jestli v lese, kde budeme provádět lov, budou nebo ne, nikdo na 100% opravdu neví. Ale snažíme se pro redukci černé zvěře dělat maximum. Berte v potaz i to, že myslivost je činnost zcela dobrovolná, není placená a abychom ji mohli provozovat, tak si na ni musíme vydělat. Nájmy za honitby stojí nemalé částky, na které si musíme vydělat – my například platíme ročně třista tisíc nájem! Krmení a celkový provoz našeho spolku má rozpočet půl miliónu. Všichni chodíme do práce a myslivost děláme ve volném čase, tak si asi umíte představit, jak je to náročné vydělat na tuto činnost peníze a vše skloubit dohromady, rodinu, práci a myslivost. A tak jsem rád, že jsme se dnes sešli v tak hojném počtu.
Přijeli i všichni hosté – kamarádi, které jsme pozvali, tak se snad vše podaří. Po nezbytných formalitách jako je např. kontrola platnosti pojištění, zbrojních průkazů atd. všichni nastupujem před chalupu na místo ohraničené chvojím, kde jak doufám bude na konci dne výřad s ulovenou zvěří. Nastoupili jsme a po krásném zatroubení Otíka Suchomela mladšího na lesnici nás přivítal na nadháňce náš předseda Jarda Kočárek, který po úvodním slovu předal slovo našemu hospodáři Karlovi Pešatovi, který nám sdělil, jaká zvěř bude lovená a pár slov k organizaci.
Po dalším zatroubení jsme se rozdělili do aut a odjeli na stanoviště. Déšť bohužel stále pokračoval, tak je jasný, že vše bude mnohem náročnější! Celkem se bude lovit ve třech lečích, jsem jeden ze dvou závodčích, kteří rozmisťují střelce na stanoviště. V mé skupince je i můj pozvaný kamarád, který myslím patří k největším lovců černé zvěře v Čechách a je to – dovolím si tvrdit – žijící legenda. Tenhle borec má uloveno a teď poslouchejte dobře – přes 2000 kusů prasat! Ano slyšíte dobře. Né jen že je to excelentní střelec, ale má něco v sobě, co černou zvěř přitahuje.
Jestli na někoho příjdou prasata, tak na Michala a vím určitě, že když přijdou, tak už neodejdou. Samozřejmě záleží, kolik by jich přišlo.
Přeji lovcům lovu zdar a spěchám do tlaku k honcům. Tak začínáme tlačit a po první mlazině si všichni honci můžeme jít převlíknout trenky, né kvůli strachu z prasat, ale kvůli vlhku, neboť jsme mokří na kost.
První leč byla neúspěšná, tak děláme hned druhou, déšť neustává, ale naopak sílí, mokrý už jsou snad i kameny zevnitř. Modlím se, aby padnul alespoň jeden výstřel, to se potom všem vlije do krve adrenalin, tím se zlepší nálada i trochu zahřeje. Ale zatím nic. Druhá leč se blíží ke konci, kloužeme se po kamenech a padlých kamenech stromů a dost často někdo zakleje nebo zanadává při nečekaném pádu. Pomalu začínám propadat panice a zoufalství. Je mi jasný, že mě nikdo při svačině chválit nebude.
Do konce leče zbývá asi dvacet metrů, když najednou bác, ozvala se rána z kulovnice někde z podhřebenu Černé Studnice, kam jsem zaváděl střelce. Najednou se u všech mění jak mávnutím kouzelného proutku nálada a ze skleslých lovců zmizel chlad, zapomněli na mokro a ve střehu čekají co se bude dít a jestli na někoho náhodou nevyběhnou prasata. Neboť když se prasata dají do běhu, tak letí lesem rychle jako pendolíno, nic je nezastaví a musíte být opravdu ve střehu, aby vás nedej bože neporazili. Najednou zase bác – padla druhá rána. Napětí by se dalo krájet, všichni jsou v očekávání, ale nic se neděje, druhá leč skončila.
Sraz je u kozy u krmelce. Tady už čeká hospodářova žena Marcela s občerstvením, které jsem zajistil a které nám ochotně po domluvě dovezla ve stanovený čas. Nechal jsem upéct od mámy a známých buchty, perník a štrůdl, k pití je ve várnicích teplý čaj a kafe dokonce i s mlíčkem a pro některé s dia cukrem, nealkoholické pití a na opečení výborný špekáčky s hořčicí, křenem a chlebem. Dřevo na opékání máme suché schované v pytli, tak není sice problém ho Pepem podpálit, ale oheň hoří jen sporadicky, takovým studeným plamenem a nechce se moc rozhořet, neboť – ať se to zdá neskutečný – prší ještě víc než ráno, a déšť spíše připomíná tropický monzun. Voda z klacků při opékání stéká přes buřty do ohně a ten jen nespokojeně prská a syčí. Většině lovců se buřta opéct nepovedlo, ale nikdo si nestěžuje a zapijí studeného buřta teplým kafem nebo čajem. Všichni totálně promoklí napjatě v tichosti čekají na lovce, kteří byli pod hřebenem a ještě nedorazili. Obrovské kapky nám tlumeně bubnují na rantly klobouků v rytmu podzimního rokenrolu. Najednou se za clonou z dešťových kapek zjevují přicházející silulety lovců. Mezi nima je i Michal a ten mi sděluje, že střelil velké prase. Jen těžko lze slovy popsat moji radost!
Objímám ho, jako kdybych ho léta neviděl a div mu nedám pusu! Zachránil mě. I kdyby na výřadu byl jen tenhle jeden jedinej ulovenej kus, tak už to není propadák, kterých jsme už zažili více než dost! Skupina lovců pohltila Michala, který musí vyprávět, jak se vše událo a my s Oťasem a Karlem jedeme pro prase vyvržené u cesty.
Je to pěknej macek. Po příjezdu k lovcům vydáváme kňoura z auta, aby ho každý viděl. Přejeme Michalovi „lovu zdar!“ a v přátelské atmosféře sděluji všem, že bude ještě jedna leč. Byl to s tím prasetem dobrý tah a tak nikdo ani moc neprotestuje, každý v nitru věří, že bude taky úspěšný. Dodávám ještě do promoklého davu, že tam bude tolik zvěře, že o ní budeme škobrtat. Přejíždíme na druhou stranu hřebene, kde v rychlosti proběhla třetí leč, bohužel v ní nebyla ani štětina, jen jeden zoufalý houbař. Balíme a jedeme na chalupu.
Tam proběhl slavnostní nástup k výřadu a udělení poslední pocty ulovené zvěři. Výřad byl vzorně ohraničen chvojím a v každém rohu plál oheň z louče. Otík započal nástup slavnostním troubením, opět na jedničku! Předseda všem poděkoval za trpělivost, střelci za bezpečnou a přesnou střelbu, Dianě a Svatému Hubertovi za podporu. Mně poděkoval za organizaci a občerstvení. Poté hospodář vyzval úspěšného střelce, aby předstoupil před ulovený kus, kde mu předal úlomek a poblahopřál k úspěšnému lovu.
Poté ještě hospodář poděkoval všem honcům (mezi nimiž byl i on), bez kterých by to nešlo. Nakonec hospodář všem popřál lovu zdar, na což mu samozřejmě všichni sborově odpověděli „zdar!“. A Otík zatroubil opět bravurně halali! Já ještě všechny pozval do vyhřáté chalupy na výborný hovězí guláš.
Nakonec v chalupě došlo i na živou muziku s kytarou a zpěvem v mém podání a kontrabasem a zpěvem kamaráda Petra, který byl s námi jako honec. Konec dobrý, všechno dobré! Nakonec byli všichni spokojený a máme na co vzpomínat. Málem bych ještě zapomněl: na nadháňce s námi byla i jedna skvělá myslivkyně Zuzana, kterou Michal (ten úspěšný lovec) přivezl s sebou a před kterou hluboce smekáme, neboť všechno vydržela jako my chlapi a navíc s námi poseděla a parádně zpívala. Tak oběma děkuji!
Dělám myslivost už nějaký pátek, patřím mezi lovce, a tak vím, co to znamená lovecká horečka!
Víte, každý lovec to má asi trošku jiný, ale ve finále stejný. Například u mě je to několik fází. Nejprve totální apatie, to mě lov vůbec nebere a ve svém nitru nechápu, jak můžu něco střelit – je to něco nepředstavitelného a jakoby hodně vzdáleného. V tomto období dělám jiné věci, které co jsou potřeba a které s lovem vůbec nesouvisí. Je to celkem spokojené a klidné období.
Potom je druhá fáze, začínám občas chodit do lesa, třeba obeznávat v brzkém jaru srnce abych věděl, kde se jaký srnec pohybuje a zjistil odstřelové kusy.
Tuhle fázi miluju, pohybuji se probouzející se přírodou a je jedno jestli ráno, v poledne, nebo večer. Ptáci zpívají na plný pecky a po tom bezbarvém, chladném a tichém období zimy je to až neuvěřitelný – ty vůně, barvy, teplo… Mám pocit, že v tomhle období nejvíce žiju, neboť život cítím úplně všude a všemi smysly. Je to radost, štěstí a láska!
Třetí fáze: lov. Začíná to nenápadně, ulovím prvního odstřelového srnce, potom druhýho, třetího a už v tom začínám lítat. V lese jsem skoro pořád, šmejdím po všech možných i nemožných místech a hledám další odstřelové srnce, vstávám ve tři ráno a skoro nespím. Třetí fáze začíná přecházet v totální loveckou horečku. V tomhle šíleným období vůbec nechápu svoje předchozí období, kdy nelovím – je to něco nepředstavitelného a jakoby hodně daleko.
Nekoukám nalevo napravo a zajímá mě jenom lov a slídění po zvěři. Pro tohle období jsou jistá specifika, např. hubnete, neboť na jídlo nemáte ani pomyšlení, vaše partnerka (pokud nějaká ještě je) si myslí, že máte milenku, neboť se spolu téměř nevidíte a že jste pořád v lese vám prostě už nevěří. Jste podrážděný, neboť se vám v lovu přestává dařit – no spíš se už vůbec nedaří a o to víc se snažíte a snažíte a je to marný, je to jako prokletí; kletba která nejde zlomit – stává se z vás fanatik, blázen, cvok, je to strašný období. Myslíte na lov i při věcech, při kterých se to vůbec nehodí, lov je pro vás voda a vy v ní i pod ní plavete a nejde přestat.
A přesně v tomhle období je můj kamarád Oťas. Je zima a Oťas začal chodit na prasata. Ze začátku se mu vůbec nedařilo, byly to prosezené hodiny a hodiny, noc co noc – a když už to vypadalo, že neuloví do konce zimy nic, tak tu smůlu konečně prolomil a střelil první prase – to byla úleva, radost a stav absolutního štěstí. Víte, a v tomhle období si většina partnerek řekne (a bohužel musím konstatovat, že úplně špatně), že už to nekonečné vysedávání v lese zakončí, ale bohužel je to teprve začátek. Na Oťase se konečně usmálo štěstí a toho se musí využít. A tak je v lese každý den a opravdu se mu daří a slovil další dvě prasata. Člověku připadá, že to štěstí už snad nikdy neskončí a ani si nevšimne, že už zase měsíc vlastně nic neulovil. V lese je téměř každý večer a zkrmil tolik krmení, že by ve chlívku v klidu vykrmil dvě dvousetkilogramový prasata.
V období, kdy si začal uvědomovat to zoufalství, kdy neví jak z toho ven a jak přestat mě oslovil, ať si jdu taky sednout, aby byla větší pravděpodobnost úspěchu. A tak jsem mu vyhověl a šel si sednout. Víte ani jsem nějak netoužil ulovit prase, protože je okolo tolik obštrukcí, do kterých se mi momentálně vůbec nechtělo. Může to začít např. špatnou střelbou, poté nekonečnou dohledávkou s čelovkou a když se to náhodou podaří, tak je nutné zajistit vzorky a dovézt je na veterinu, čekat na výsledky, potom prase stáhnout, rozbourat a vykostit, udělat balíčky pro náš spolek na vaření…
No, v tomto rozpoložení jsem si šel sednout, v termosce čaj s kapkou rumu (jen kvůli vůni) a bohatou svačinu, kdyby byl hlad. Sedím ve spacáku na kazatelně už asi tři hodiny a na krmeliště přišla za tu dobu jen srna. Najednou slyším v dálce zuřivě štěkat psa. Už jdou, říkám si, jsem ve střehu, ale nic se neděje. Po další hodině mi připadalo, že z nedaleké mlaziny slyším, jak si povídají prasata, ale jen chvilku, potom je zase klid. Mám od začátku, co sedím, špatný vítr, fouká ode mě k vnadišti, jediná šance by byla střílet z pravého okýnka směrem k mlazině, ale bohužel nejde otevřít.
Vzdávám se naděje, že něco ulovím a vlastně mi to nevadí. Píšu si s hospodářem, který přes zimu jezdí autobusem a momentálně má dlouhou chvíli. Zavírám okýnko v kazatelně a začínám svačit. Dost nahlas cvaknu čudlíkem na termosce, abych si mohl nalít čaj. Okamžitě se zamlžila okna, no co, stejně není na co koukat. Z igeliťáku, který dělá příšerný rámus vybaluju chleba se sýrem a baštím a baštím. Po řádné svačině rukou stírám zamlžené okno a nevěřím svým očím – na krmelišti jsou čtyři prasata!
Jsem v klidu, počítám s tím, že stejně zdrhnou, protože okýnko při otvírání dělá rámus anebo mě zradí vítr. Nic z toho se nestalo, no tak se nedá nic dělat a já musím střílet. Mířím na černý flek, neboť nemám ještě nočák a mačkám spoušť. Padla rána, jedno sele kvíklo a jsou pryč. Balím věci a jdu na nástřel, kde nacházím kousíček střeva a barvy. A sakra, rána na měkko, to je v řiti, říkám si. Jdu po barvě asi sto metrů a prase stále stoupá do kopce a mírně barví. Stoupá strmě vzhůru, že to ani nevypadá, že by mu něco bylo – i když samozřejmě je. Tak po dohodě s hospodářem nechávám dohledávku na druhý den. Oťas mi chtěl pomoct s dohledávkou, ale je rád že nejdeme, prý promrznul, má toho dost a těší se domů.
Druhý den asi po kilometru dohledáváme se psem úspěšně sele. Děkuji Dianě a Hubertovi. Seleti se omlouvám za způsobnou bolest.
Lesu lovu zdar!
Zveme vás v sobotu 18. ledna od 20:00 v sále Parkhotelu na myslivecký ples.
Co mě se zase včera stalo!
Přes den jsem makal s motorovou pilou a když jsem skončil, tak jsem posbíral chvojí ze smrku, abych měl větve na výřad k sobotní nadháňce na černou zvěř. Přijel jsem domů, beru si flintu a zelený hadříky na sebe a jedu vyznačit sprejem místa, kde budou stát střelci až potlačíme v sobotu zvěř. Ještě beru psa, aby se vylítal.
Cestou vykládám chvojí u myslivecký chalupy. Pouštím psa a vykládám větve – než jsem je vyložil, tak mi to psí ovado zase vzalo čáru. Já se z toho psa fakt podělám, říkám si v duchu a jedu sám značit ty stromy, flintu mám s sebou, kdyby náhodou. Značím, stříkám sprejem a škobrtám o kameny, kterých tady je asi milión, začíná se stmívat a mě chcípnul telefon, tak si nemůžu ani posvítit. No nemusím asi ani vyprávět, jaká byla cesta zpátky za úplné tmy k autu, masakr!!! Ať žije myslivost.
Jedu domů a stavuju se u kámošky na kafe😉. Kolem půlnoci jedu domů. Ještě se jedu podívat na vnadiště, jestli tam už byli prasátka, na které jsem dneska chtěl jít. Nevěřím svým očím, prasata tam jsou a vůbec jim nevadí, že na ně svítím dálkovejma světla. Beru flintu, vystupuju z auta a nenápadně obloukem jdu k čuníkům, kteří nerušeně hodujou. Na dobrém místě opírám flintu o strom, přes puškohled pozoruji selata, která jsou parádně nasvícená, chodí bez bachny, znám je – už jsem před čtrnácti dny jedno slovil. Chvíli se kochám a pak jedno vybírám, mám čas, tak s ránou nepospíchám. Už už chci zmáčknut spoušť a najednou mi tam vlezlo jiný prase – je blíž, tak střílím na něj. Po ráně s z prasete zakouřilo a zůstalo v ohni, čtyři zbylá prasata berou roha.
Jdu pro auto. Když nastupuju, tak vidím jak k tomu seleti jde liška – tak zase potichu vystupuju, opírám flintu o břízu a táhnu s liškou. Jenže to není liška, ale můj pes – kde s tady vzal, fakt nevím. Jedu s autem k seleti, motor nevypínám, abych si posvítil. V reflektoru světel jdu pro úlovek. Pes zmizel v lese, bojí se mě, myslím si. Chci si vzít úlomek z břízy, která je nejblíže, ale ta bříza nemá kmen vůbec bílej, ale spíš tmavej, to je divný. Shýbám se k bříze a nevěřím svým očím – kmen je od čerstvé barvy. Já postřelil asi druhý prase, na které jsem mířil prvně. Tak to mě čeká ještě dlouhá noc s dohledávkou. Jdu do lesa s baterkou v ruce po barvě, který tady je dost. Ze tmy ke mě vyšel můj pes, který mě dovedl k druhému seleti!
Huberte, Diano děkuju!!!