Category: Ze života myslivců

Nadháňka číslo dvě, aneb lov na obnově

Všichni myslivci dobře vědí, co to obnova je! Vysvětlení pro laickou veřejnost: je to způsob lovu, kdy napadne čerstvý sníh a vy jste podle stop schopni zjistit, jaká zvěř se v honitbě nachází a kde se momentálně zdržuje.

Jak už jsem psal v minulém článku, poslední dobou se v naší honitbě okolo Černostudničního hřebenu začala objevovat divoká prasata. Pár roků zpátky se začala objevovat jen sporadicky – ukázala se a zase odešla v nepravidelných intervalech. Poslední asi dva roky je tady černá zvěř už trvale a tím samozřejmě markantně vzrostly škody na neoplocených loukách a zahradách. Snažíme se proto lovit černou zvěř intenzivněji.

Je to asi čtrnáct dní zpátky, kdy nastaly absolutně nejlepší podmínky na lov divočáků. Od pondělí do soboty byla každý den obnova. Vždy padal sníh přes den a na noc sněžení jako zázrakem přestalo, tak bylo celkem snadné podle stop zjistit, kde se momentálně prasata zdržují. Ale zase tak úplně jednoduché to není, neboť naše honitba má přibližně dva tisíce hektarů a když ji potřebujete celou projet, tak najezdíte v pohodě přes dvacet kilometrů a zabere to spousty času, neboť u každé stopy přes cestu musíte zastavit, zjistit komu stopa patří a jakým směrem vede. Většinou stopy na obnově obeznává jen několik nejzkušenějších stopařů a lovců. S hospodářem jsme se domluvili, že budeme obeznávat stopy celý týden a pokud i v sobotu ráno zjistíme místo pobytu prasat, tak uděláme nadháňku. A tak se poslala SMS zpráva všem členům našeho mysliveckého spolku, že v sobotu bude možná nadháňka. Celý týden jsme s kolegou jezdili obeznávat stopy. Jednou stopy byly, potom zase ne – jako na houpačce.

Konečně nastala sobota ráno a my zjistili, že jsou prasata na dvou místech od sebe vzdálených asi deset kilometrů.  V jednom místě jich je přibližně dvacet kusů a ve druhém deset. Uděláme dvě leče a uvidíme, jaký bude výsledek. I když víte, kde prasata na sto procent jsou, tak není nikdy jistý, že nějaké ulovíte. Buď se prasata z mlaziny vůbec nevytlačí, nebo prorazí přes naháněče na druhou stranu, kde kvůli malému počtu střelců nikdo není. Je to vždy loterie s nejasným výsledkem.

Sešli jsme se v patnácti lidech, což je spíš míň, než víc – no, budou větší rozestupy a uvidíme. První leč děláme na jižní straně pod Berany. Mlazina, ve které jsou prasata, je mezi horní a prostřední cestou. Oťas zavádí lovce na stanoviště podél spodní cesty, já jsem na prostřední cestě s tím, že budou dva lovci na takzvané představené – to znamená, že budou stát mezi křídly napříč, kdyby prasata běžela ve směru tlaku po vrstevníci.

Volám našemu hospodáři Karlovi, že už stojíme na stanovištích, aby věděl že může se psy po stopě vyrazit. Asi deset minut je klid, psi nehlásí (neštěkají), tak to vypadá, že v leči není ani štětina. Najednou slyším hlásit psy, nejprve takovým normálním vysokým tónem – což znamená že jsou na čerstvé stopě, po chvíli se tón mění v takový hluboký hrdelní – to znamená že mají prasata na dohled.

Napětí lovců vrcholí a čas najednou plyne jakoby pomaleji, člověk začne vnímat intenzivněji všemi smysly. Dech se zrychlí, v uších slyšíte tlukot srdce, oči těkají do míst odkud čekáte pohyb zvěře a prsty křečovitě svírají zbraň. Na střelbu máte většinou jen velice krátký okamžik, ve kterém se musíte bleskově vyhodnotit co vyběhlo za zvěř, zda bude střelba bezpečná abyste někoho neohrozili a v rychlosti přesně zamířit a střelit. Slyším, jak něco běží ve sněhu, takový tlumený zvuk, už už to vypadá že to vyběhne kousek ode mě z mlaziny – ale najednou ticho. Zvěř se rozhoduje, kam běžet, jestli přes cestu na hřeben, nebo po vrstevnici, poslouchá a větří a vše sleduje bystrým zrakem. Ticho a napětí by se dalo krájet.

Letmým pohledem mrknu na souseda vzdáleného asi padesát metrů ode mě, tomu právě zaskočilo a tlumeně zakašlal, to zvěř zradilo, stočila se mírně z kopce a asi šedesát metrů ode mě vyběhla z mlaziny v řadě za sebou asi deset prasat. Vidím jen hřbety, nejde střílet – běží za terénním valem, táhnu flintou s prasaty a najednou je vidím, jak se míhají mezi dvěma pařezy, které jsou asi metr od sebe. Kříž puškoměru zastavuju mezi nima, pět prasat mi už proběhlo, na šesté mačkám spoušť, jedno prase se oddělilo, automaticky jsem přebil zbraň a táhnu za ním, prase vyběhlo na mírnou vyvýšeninu, tak ho vidím celé na plocho a než stačilo seskočit dolů, kde bych ho už neviděl, mačkám spoušť s křížem na komoře – bác, padla rána a v ten samý okamžik se ozvalo hlasité zakvičení.

Prase zmizelo, v hlavě si několikrát promítám celý ten krátký děj dokola ve smyčce, tělo mi začíná hořet, adrenalin se mi dostal do krevního oběhu. Prasata zmizela, vzápětí padá výstřel od Jardy, pod kterým prasata tryskem pokračují po vrstevníci směrem na představenou a po chvilce padá v rychlém sledu několik výstřelů. Poté už je klid.

Z mlaziny, ze které před několika málo okamžiky vyběhla prasata slyším zalámání větví, vyběhla další zvěř.  Táhnu s ní, ale je to srnčí. Pokládám flintu, zvěř se stočila a běží ke mně, několik metrů ode mě přebíhá cestu a mizí v smrkovém porostu.

Po chvíli z mlaziny vybíhají se štěkotem Hubert a Bedřich a za nimi zadýchaný Karel: ”Máš něco?“, křikne na mě. „Snad jo“, volám a směruji ho na nástřel (místo, kam jsem střílel), kde po pár metrech nachází barvu (krev). Psi, kteří šli napřed, se vrátili zpátky, jdou po barvě, předběhli Karla a po chvíli už slyším, jak doráží na již zhaslý (mrtvý) kus. „Máš tady sele“, křikne na mě hospodář a je i na tu dálku vidět, že je spokojený.

Karel pokračuje dále po stopě zbylých prasat a já jdu k seleti abych ho vyrušil (vyvrhnul). Poklekám k úlovku na pravé koleno, smekám klobouk z hlavy, pokládám ruku na ještě teplé tělo selete a potichu se mu omlouvám a zároveň děkuji bohyni lovu Dianě a patronu myslivosti svatému Hubertovi za přízeň. Ještě chvíli v tichosti klečím a v hlavě si opět promítám celý úspěšný lov. Poté jsem sele vyrušil. Hospodář mi zavolal, že je konec a ať prase stáhnu na cestu. Ještě volám řidiči, ať naloží střelce a doveze je ke koze, kde máme sraz. Stáhnul jsem kus na cestu, kde mě autem vyzvednul Oťas, který mi přeje Lovu Zdar! On bohužel prasata neviděl a minul lišku. Cestou mu vše vypravuji.

U kozy zjišťujeme, že jsou střelena ještě dvě prasata, která slovil Oťasův zeťák Petr. Ten je šťastnej jak blecha – není se čemu divit, neboť před několika lety taky na nadháňce skoro na stejném místě na něho vyběhlo asi patnáct velkých prasat, čtyřikrát stihnul vypálit. Zastřelil tenkrát dva stromy, jeden pařez a skálu. Stál jsem tenkrát nad ním a vše jsem z dálky sledoval. Já kvůli bezpečnosti nemohl tenkrát střílet. A tak byl jedinej, na koho prasata ten den přišla. Od té doby jsme si Péťu dobírali, ale dneska vše napravil!

Protože jsme první leč stihli poměrně rychle, tak po dohodě s hospodářem uděláme i druhou, která je na druhé straně hřebenu nad Smržovkou. Přemístili jsme se auty do míst druhé leče. Leč je malé území v honitbě, ve kterém se tlačí a posléze loví daná zvěř.

Leč jme obestoupili ze dvou stran. Jedno křídlo je po prodloužené linii a druhé křídlo vede po části přírodní sáňkařské dráhy z Černé studnice. Bohužel je dnes krásné počasí, tak je frekvence sáňkařů dosti hojná. Stavíme do cesty auta, aby to donutilo sáňkaře jít pěšky a tím se předešlo možné kolizi se zvěří, nebo nedej bůh s možnou střelou. Ta představa, že vám vyběhne prase přes cestu, vy vystřelíte a odražená kulka zasáhne sáňkaře, který se nečekaně vyřítí ze zatáčky na saních, je více jak děsivá! Pěší člověk je vidět na dálku a lovec by samozřejmě ve směru, kde by hrozilo i jen nepatrné nebezpečí ohrožení života nebo zdraví člověka nevystřelil!!! Budeme doufat, že sáňkaři budou mít pochopení.

Stojíme na stanovištích a já ještě prohazuji pár slov k Ondrovi, který stojí v zatáčce pode mnou. Poté vstupuji pár metrů do hustého porostu, abych lépe viděl. V dálce slyším hlásit Karlovy psy a ve stejný okamžik vidím, jak se mým směrem řítí asi padesátikilový lončák. Bohužel těsně před zmáčknutím spouště se prudce stáčí doleva k Ondrovi. Čekám výstřel, ale nic se neděje, rychle vybíhám na cestu a ve stejný okamžik vybíhá prase v zatáčce, kde Ondřej před malou chvílí stál. V rychlosti zkouším za cestou na prase vystřelit, ale bohužel jsem minul. Vracím se zpátky na stanoviště. Karel se psy dorazil na konec leče a volá mu Oťas, že to musí projít ještě jednou, protože zahlédl prasata v porostu. A tak všichni čekáme dál.

Za chvíli už zase slyším hlásit psy a ve stopách prvního prasete se objevuje asi třicetikilové sele, neváhám a střílím, prase kviklo, nahrbilo se a zmizelo za hranou, kam nevidím. Stojím dál. Po chvíli padlo několik výstřelů na opačné straně leče. Za malou chvíli je konec. Jdu po stopě selete, které hned za hranou nacházím v prohlubni vývratu. Vidím, že ještě těžce dýchá. Jdu k němu s nožem, abych ukončil jeho trápení, už už se chystám k úkonu, když se náhle prase v rychlosti otočilo a ohnalo se po mě. Jen těsně jsem ucuknul a ani nevím, jak jsem se dostal z jámy ven, prase mě naštěstí nenásledovalo, musel jsem ho ještě jednou ranou dostřelit.

Po vyvržení táhnu sele na cestu, kde ho nechávám ležet a jdu se podívat do zatáčky kam jsem střílel na loňčáka, jestli jsem přeci jen náhodou netrefil. Jdu po stopě, ale barva žádná. Vracím se k seleti a táhnu ho na křižovatku, kde máme sraz. Cestou potkávám poměrně dost sáňkařů, kteří většinou nikdy neviděli prase, tak si ho fotí a blahopřejí mi k úlovku. Mám z těch lidí a celkově z celého dne dobrý pocit.

Blížím se ke křižovatce a vidím, že několik chlapů táhne lesem další kus. Atmosféra na křižovatce je opravdu radostná, ulovit pět kusů u nás na nadháňce, to se ještě nikdy nepodařilo. Chystáme se udělat na místě slavnostní výřad, vše se ale po příchodu hospodáře trochu mění. Sděluje nám, že jeden sáňkař počmáral sněhem smíchaným s bahnem to auto, které stálo v cestě, aby donutilo sáňkaře sesednout ze saní kvůli bezpečnosti, a ještě mu nastrkal šišky do vejfuku a aby toho nebylo málo, tak na nás zavolal policii, že jsme ožralí, abychom provedli dechovou zkoušku na alkohol. 

Policie na nás čeká na další křižovatce, kam se po sáňkařské dráze musíme přemístit a kde je provedena u všech držitelů zbraně kontrola dokladů a dechová zkouška. Vše bylo v pořádku!!!

Po odjezdu policie děláme konečně slavnostní výřad. Hned vedle sáňkařské dráhy ohraničujeme slovené kusy chvojím a nastupujeme k výřadu. Otík Suchomel mladší vytáhl z auta nečekaně lesnici a tak ku radosti všech zúčastněných zahrál padlé zvěři Halalí. Poté náš hospodář vyzval úspěšné lovce, aby se postavili k ulovené zvěři, kde jim slavnostně předává úlomek a přeje lovu zdar! Potom se lovci vrátili na svá místa a hospodář ještě poděkoval za bezpečnou a přesnou střelbu. Otík ještě naposledy zatroubil. Sáňkaři, kteří se tady zatím nashromáždili, nás odměnili mohutným potleskem, protože nic podobného ještě neviděli! Byl to krásný den! Ještě jednou děkuji Dianě a Hubertovi.

Nadháňka černé zvěře

Budu vám vyprávět o dvou nadháňkách na černou zvěř našeho Mysliveckého spolku Černá Studnice.
Už dlouho jsem měl v hlavě udělat nadháňku na prasata v jiný termín než obvykle (což je na Štěpána a na Silvestra). Hospodáři se do toho moc nechtělo, ale nakonec jsem dostal souhlas s tím, že si to celé zorganizuji včetně občerstvení, výřadu a věcí s tím souvisejících. Souhlasil jsem! O přípravách už jsem psal v jednom z minulých článků. Teď k samotné nadháňce.

Termín nadháňky byl 9. 11. 2019. Vstával jsem do podzimního deštivého rána. No, nezačíná to zrovna nejlépe, ale jsem optimista, a tak věřím že přestane pršet a vše se povede na výbornou, a i kdyby ne, tak nejsme žádný slečinky.

I když prší jak o život, tak účast je více jak hojná, sešlo se nás na naší myslivecké chalupě celkem pětadvacet, což je na naše poměry počet nevídaný. V honitbě se nám pohybuje celkem asi sto prasat, tak doufáme všichni, že se nám jich podaří pár střelit. Víte, tlak médií, veřejnosti, soukromých zemědělců, chalupářů, ale i místních usedlíků je na nás myslivce (nejen v naší honitbě, ale po celé republice) velký. Všichni chtějí, abychom více černou zvěř lovili, neboť škody touto zvěří způsobené jsou opravdu velké. Ono se to lidem z pohodlí domova dobře říká, ale ulovit prase není jako jít do obchodu koupit si rohlíky, které tam mají vždycky. Prasata jsou nejen výjimečně inteligentní zvířata, ale navíc jsou to „velcí sportovci“, pro které není problém za noc ujít i padesát kilometrů. Tak je to vždy taková loterie udělat na ně společný lov. Jestli v lese, kde budeme provádět lov, budou nebo ne, nikdo na 100% opravdu neví. Ale snažíme se pro redukci černé zvěře dělat maximum. Berte v potaz i to, že myslivost je činnost zcela dobrovolná, není placená a abychom ji mohli provozovat, tak si na ni musíme vydělat. Nájmy za honitby stojí nemalé částky, na které si musíme vydělat – my například platíme ročně třista tisíc nájem!  Krmení a celkový provoz našeho spolku má rozpočet půl miliónu. Všichni chodíme do práce a myslivost děláme ve volném čase, tak si asi umíte představit, jak je to náročné vydělat na tuto činnost peníze a vše skloubit dohromady, rodinu, práci a myslivost. A tak jsem rád, že jsme se dnes sešli v tak hojném počtu.

Přijeli i všichni hosté – kamarádi, které jsme pozvali, tak se snad vše podaří. Po nezbytných formalitách jako je např. kontrola platnosti pojištění, zbrojních průkazů atd. všichni nastupujem před chalupu na místo ohraničené chvojím, kde jak doufám bude na konci dne výřad s ulovenou zvěří. Nastoupili jsme a po krásném zatroubení Otíka Suchomela mladšího na lesnici nás přivítal na nadháňce náš předseda Jarda Kočárek, který po úvodním slovu předal slovo našemu hospodáři Karlovi Pešatovi, který nám sdělil, jaká zvěř bude lovená a pár slov k organizaci.

Po dalším zatroubení jsme se rozdělili do aut a odjeli na stanoviště. Déšť bohužel stále pokračoval, tak je jasný, že vše bude mnohem náročnější! Celkem se bude lovit ve třech lečích, jsem jeden ze dvou závodčích, kteří rozmisťují střelce na stanoviště. V mé skupince je i můj pozvaný kamarád, který myslím patří k největším lovců černé zvěře v Čechách a je to – dovolím si tvrdit – žijící legenda.  Tenhle borec má uloveno a teď poslouchejte dobře – přes 2000 kusů prasat! Ano slyšíte dobře. Né jen že je to excelentní střelec, ale má něco v sobě, co černou zvěř přitahuje.

Jestli na někoho příjdou prasata, tak na Michala a vím určitě, že když přijdou, tak už neodejdou. Samozřejmě záleží, kolik by jich přišlo.

Přeji lovcům lovu zdar a spěchám do tlaku k honcům. Tak začínáme tlačit a po první mlazině si všichni honci můžeme jít převlíknout trenky, né kvůli strachu z prasat, ale kvůli vlhku, neboť jsme mokří na kost.

První leč byla neúspěšná, tak děláme hned druhou, déšť neustává, ale naopak sílí, mokrý už jsou snad i kameny zevnitř. Modlím se, aby padnul alespoň jeden výstřel, to se potom všem vlije do krve adrenalin, tím se zlepší nálada i trochu zahřeje. Ale zatím nic. Druhá leč se blíží ke konci, kloužeme se po kamenech a padlých kamenech stromů a dost často někdo zakleje nebo zanadává při nečekaném pádu. Pomalu začínám propadat panice a zoufalství. Je mi jasný, že mě nikdo při svačině chválit nebude.

Do konce leče zbývá asi dvacet metrů, když najednou bác, ozvala se rána z kulovnice někde z podhřebenu Černé Studnice, kam jsem zaváděl střelce. Najednou se u všech mění jak mávnutím kouzelného proutku nálada a ze skleslých lovců zmizel chlad, zapomněli na mokro a ve střehu čekají co se bude dít a jestli na někoho náhodou nevyběhnou prasata. Neboť když se prasata dají do běhu, tak letí lesem rychle jako pendolíno, nic je nezastaví a musíte být opravdu ve střehu, aby vás nedej bože neporazili. Najednou zase bác – padla druhá rána. Napětí by se dalo krájet, všichni jsou v očekávání, ale nic se neděje, druhá leč skončila.

Sraz je u kozy u krmelce. Tady už čeká hospodářova žena Marcela s občerstvením, které jsem zajistil a které nám ochotně po domluvě dovezla ve stanovený čas. Nechal jsem upéct od mámy a známých buchty, perník a štrůdl, k pití je ve várnicích teplý čaj a kafe dokonce i s mlíčkem a pro některé s dia cukrem, nealkoholické pití a na opečení výborný špekáčky s hořčicí, křenem a chlebem. Dřevo na opékání máme suché schované v pytli, tak není sice problém ho Pepem podpálit, ale oheň hoří jen sporadicky, takovým studeným plamenem a nechce se moc rozhořet, neboť – ať se to zdá neskutečný – prší ještě víc než ráno, a déšť spíše připomíná tropický monzun. Voda z klacků při opékání stéká přes buřty do ohně a ten jen nespokojeně prská a syčí. Většině lovců se buřta opéct nepovedlo, ale nikdo si nestěžuje a zapijí studeného buřta teplým kafem nebo čajem. Všichni totálně promoklí napjatě v tichosti čekají na lovce, kteří byli pod hřebenem a ještě nedorazili. Obrovské kapky nám tlumeně bubnují na rantly klobouků v rytmu podzimního rokenrolu. Najednou se za clonou z dešťových kapek zjevují přicházející silulety lovců. Mezi nima je i Michal a ten mi sděluje, že střelil velké prase. Jen těžko lze slovy popsat moji radost!

Objímám ho, jako kdybych ho léta neviděl a div mu nedám pusu! Zachránil mě. I kdyby na výřadu byl jen tenhle jeden jedinej ulovenej kus, tak už to není propadák, kterých jsme už zažili více než dost! Skupina lovců pohltila Michala, který musí vyprávět, jak se vše událo a my s Oťasem a Karlem jedeme pro prase vyvržené u cesty.

Je to pěknej macek. Po příjezdu k lovcům vydáváme kňoura z auta, aby ho každý viděl. Přejeme Michalovi „lovu zdar!“  a v přátelské atmosféře sděluji všem, že bude ještě jedna leč. Byl to s tím prasetem dobrý tah a tak nikdo ani moc neprotestuje, každý v nitru věří, že bude taky úspěšný. Dodávám ještě do promoklého davu, že tam bude tolik zvěře, že o ní budeme škobrtat. Přejíždíme na druhou stranu hřebene, kde v rychlosti proběhla třetí leč, bohužel v ní nebyla ani štětina, jen jeden zoufalý houbař. Balíme a jedeme na chalupu.

Tam proběhl slavnostní nástup k výřadu a udělení poslední pocty ulovené zvěři. Výřad byl vzorně ohraničen chvojím a v každém rohu plál oheň z louče. Otík započal nástup slavnostním troubením, opět na jedničku! Předseda všem poděkoval za trpělivost, střelci za bezpečnou a přesnou střelbu, Dianě a Svatému Hubertovi za podporu. Mně poděkoval za organizaci a občerstvení. Poté hospodář vyzval úspěšného střelce, aby předstoupil před ulovený kus, kde mu předal úlomek a poblahopřál k úspěšnému lovu.

Poté ještě hospodář poděkoval všem honcům (mezi nimiž byl i on), bez kterých by to nešlo. Nakonec hospodář všem popřál lovu zdar, na což mu samozřejmě všichni sborově odpověděli „zdar!“. A Otík zatroubil opět bravurně halali! Já ještě všechny pozval do vyhřáté chalupy na výborný hovězí guláš.

Nakonec v chalupě došlo i na živou muziku s kytarou a zpěvem v mém podání a kontrabasem a zpěvem kamaráda Petra, který byl s námi jako honec. Konec dobrý, všechno dobré! Nakonec byli všichni spokojený a máme na co vzpomínat. Málem bych ještě zapomněl: na nadháňce s námi byla i jedna skvělá myslivkyně Zuzana, kterou Michal (ten úspěšný lovec) přivezl s sebou a před kterou hluboce smekáme, neboť všechno vydržela jako my chlapi a navíc s námi poseděla a parádně zpívala. Tak oběma děkuji!

Přivezení chladícího boxu

Náš myslivecký spolek řeší problém s černou zvěří, která se u nás vyskytuje stále častěji. Problém je v tom, že se samozřejmě uloví i více kusů a každý kus musí být vyšetřen, ale když ulovíte třeba kus černé v pátek odpoledne, tak na výsledky vyšetření musíte čekat do středy, bez vyšetření nesmí být kus zpracován.

Když je léto tak jste bez chladícího boxu nebo chladící místnosti nahraný.

Proto jsme se dohodli, že je již nutností si takovou chladící místnost pořídit. V neděli jsme si jeli až do Plzně pro zánovní chladící místnost, kterou jsme objevili mezi inzeráty.

Dnes jsme řešili problém, kam ji umístit a proto jsme  museli v naší stodole bourat, řezat a vrtat, aby byla kam umístit. Vše se zdárně podařilo a první etapa je za námi. Příště ji ještě musíme postavit a zprovoznit. Práci jsme si zpestřili luxusní svačinkou ohřátou v naší udírně.

Všem zúčastněným mockrát děkuju! 

Rozvoz výlisků z moštárny

Dnešní den jsme s naším mysliveckým hospodářem Karlem Pešatou zasvětili dovozu a rozvozu jablečných  výlisků z Lažanské moštárny.

Vyprázdnili jsme vrchovatý kontejner výlisků lopatami do našeho vleku a poté rozvozili  traktorem po naší honitbě. Výlisky jsou pro zvěř přínosem vitamínů a lehce stravitelnou potravou, kterou si vyhrabávají i pod vysokou vrstvou sněhu. Jak už jsem se zmiňoval, zvěř se v naší honitbě vyloženě  těší na zimu, neboť je o ní více jak královsky postaráno.

Kategorie: Ze života myslivců Štítky:

Zpráva ze Svatohubertské mše

Jako již poněkolikáté se na myslivecké chalupě ve Smržovce pořádala 25. 10. 2019 slavnost  k poctění památky patrona všech myslivců a lovců sv. Huberta.

Příznivci myslivecké kuchyně si přišli na své. Od 15:00 do 20:00 hod se podávala zvěřinová polévka s celestýnskými nudlemi zahuštěná jíškou z másla, po které následoval buď muflon s famózní švestkovou omáčkou a karlovarským knedlíkem, nebo kančí pečínka se zelím a také knedlíkem, byť tentokrát houskovým. Domů si mohl každý koupit šišku zvěřinové sekané. Vše jako vždy chutnalo báječně a převelice!!!

Od 17:00 proběhla v kostele sv. Archanděla Michaela Svatohubertská mše, která se koná ve  spolupráci s Okresním mysliveckým spolkem Jablonec nad Nisou.

Byl jsem se jen krátce na mši podívat, neboť jsem ji nikdy neviděl a byl jsem proto zvědav. Musím říci, že jsem byl velice mile překvapen. Kostel nevypadá dobře jen zvenčí, ale i zevnitř. Byl jsem v kostele naposledy asi před pěti lety a vnitřní  neútulné prostory na mě působily chladným až sklíčeným dojmem. Za to teď je to velice pěkné a důstojné místo a mile mě to překvapilo. Na mši jsem byl jen krátce, ale musím říci že to byl moc pěkný zážitek. Před oltářem byla naaranžovaná jelení hlava, která měla mezi parožím kříž, vypadalo to krásně – až mysticky. Mše začala troubením na lesní rohy a sborovým zpěvem z kůru, opravdu krásný zážitek! Po té se ujal slova farář, pronesl  krátkou modlitbu k Bohu a poté vyzval přítomné, aby se posadili. Farář  pěkně mluvil o soužití člověka s přírodou a o myslivcích, kteří k přírodě mají nejblíže. A tak s dobrým pocitem u srdce jsem odcházel zpět na naší mysliveckou chalupu.

Video z Hubertské mše – část první
Video z Hubertské mše – část druhá

Samozřejmě že přípravy v kuchyni na slavnosti probíhají už několik dní předem. Musí se připravit a naložit maso, začít vařit vývar, péct sekanou, jsou to hodiny a hodiny práce, aby vše dopadlo opravdu dobře. Za to patří velký dík  našemu předsedovi Jardovi Kočárkovi, který velí kuchyni a velí jí dobře! Ale samozřejmě že díky patří také ostatním členům, bez kterých by to také nešlo.

Chlapi díky!!!

Myslivosti zdar!

Kategorie: Ze života myslivců Štítky:

Výroba siláže

1 komentář

Jako již tradičně v tuto dobu proběhla 16.10. 2019 brigáda na výrobu siláže pro přikrmování zvěře v zimním období.

Strouháme, drtíme, sypeme, mícháme a vše nakonec  našlapeme do sudů nebo speciálních mini-silážních domečků, kde necháme vše projít kvasným procesem a zhruba okolo Vánoc začínáme přikrmovat.

Troufám si tvrdit, že v naší honitbě je o zvěř tak dobře postaráno, že se vyloženě těší na zimu, neboť co se týče pestrosti stravy, tak zima vyhrává! To máte: siláž, oves, sladovnický květ, sušené pečivo, vitamíny, seno, jablka, řepu, mrkev a jiné pochutiny – tak vypadá zimní meníčko v našem revíru.

Samozřejmě, že se naše maximální péče a nasazení promítají do kvality trofejí, ale i kvality zvěřiny. V našem horském revíru není výjimkou ulovit srnčí zvěř po vyvrhnutí vážící přes dvacet kilogramů. Tyto skvělé výsledky nejsou jen kvalitní péčí, ale i dobře provedeným průběrným odstřelem. Nebojíme se lovit slabou holou zvěř, neboť máme na paměti, že jen silná srna může mít silné srnče.

Jsem velice rád,že jsem součástí této výjimečné party skvělých lidí, které k sobě poutá láska k přírodě! Na těchto stránkách vás budu průběžně informovat o naší činnosti.

Lesu zdar!

Kategorie: Ze života myslivců Štítky: